Holčička Tvoří

A neomezuje se při tom jen na komiks - zvládá taky pohlednice, koláž a šití broží. Poslední obrázek je stránka z omalovánek, dotvořená Theou tak, aby vypadala jako Slečna. Jak vidíte, věnovat se kreativnímu hlídání je už samo o sobě odměnou <3

Opilý koráb

Matně se pamatuju, že zadání znělo nějak jako: inspirujte se vybranou básní. Netuším, ve kterém ročníku střední jsem v té době byla, ale má fascinace Isaacem Asimovem a Rimbaudova báseň vykrystalizovaly v následující povídku, kterou jsem z nostalgie ani nijak neupravovala. Soudě podle stylu psaní bych řekla, že vznikla ještě před románem. (Na ukázku z mého prvního - a dosud jediného dokončeného - románu se můžete těšit v nejbližších dnech :)

____________________________________________

Opile se převaloval nekonečnem a pozoroval hvězdy, planety a mlhoviny. Byl na něj fascinující pohled – nádherný ladný trup, přísně aerodynamický tvar, zkrátka, každý kousíček jeho těla byl naprosto dokonalý. Ale přesto všechno se cítil strašlivě, strašlivě osamělý… Už neměl nikoho, s kým by si mohl popovídat. Nikoho, koho by mohl alespoň pozorovat. Zlaté rybičky, které si posádka vzala do vesmíru s sebou, nepřežily bez kyslíku o mnoho déle než lidé. A on byl teď odsouzený k věčné samotě. Bylo to nesmírně kruté.

Říkali mu Danny. Byl palubní počítač, program vyvinutý americkými vědci tak, aby mohl svými duševními schopnostmi plně konkurovat člověku. Umělá inteligence, říkali. A on skutečně byl inteligentní. Pro posádku lodi Hermes představoval nejen program, který jim pomáhal při řízení lodi, ale i přítele, se kterým si mohli popovídat. Měli ho skutečně rádi, a on, i když svoje pocity nedovedl pojmenovat tak přesně jako jeho lidští kolegové, měl rád je. Zdaleka nejradši měl ale kapitána Donnovanovou. Byla to žena sice křehkého vzezření, ale obrovské inteligence, a jako jediná z posádky dovedla nejen vypočítat z paměti dvanáctou odmocninu téměř čehokoli, ale i použít řasenku v beztížném stavu. Měla obrovské modré oči. Ještě teď si pamatoval, jak je nevěřícně vykulila, když jí sdělil, že vzduchový recyklátor nefunguje. „Na kolik procent jsi si jistý pravdivostí této informace?“ vyhrkla hned nato. „Sto procent,“ odpověděl jí, a protože od lidí už leccos pochytil, dodal: „Bohužel.“

Kapitánka okamžitě svolala poradu. Všech pět členů posádky se sešlo v místnosti zvané jídelna, aby došli k jedinému závěru – nemají na recyklátor náhradní díly. Od Země jsou vzdáleni pět dní, od mezinárodní kosmické stanice čtyři. A vzduch jim vydrží maximálně 72 hodin.

„Tohle je, obávám se, konec naší mise.“ Povzdechl si vrchní technik Jeremy. „Musíme uvědomit Rogera.“ Prohlásila rozhodně kapitánka. Roger Kingsley byl šéf celé mise. Dohlížel ze Země na posádku a pod jeho velením pracoval také tým specialistů na Houstonské základně. Když navázali spojení s Hermesem, předstíral překvapení. „Něco v nepořádku, kapitáne Donnovanová?“ Byla nezvykle bledá. „Ano, pane,“ potvrdila mu hlasem, který se trochu chvěl. „Vzduchový recyklátor má vážnou závadu. Před několika hodinami byl vyřazen z provozu, a my ho nedokážeme opravit.“ Jeden ze specialistů, sedící nedaleko Kingsleyho, zvedl hlavu. „Je to vážné,“ hlesl. „Nemají dost kyslíku.“ Kingsley se chystal něco říct, ale Donnovanová na něj dál upírala naléhavý pohled. „Věděli jste o tom?“ zeptala se důrazně. „Co tím myslíte, Donnovanová?“ zamračil se Kingsley. „Věděli jste, že je ten přístroj poruchový?“ zeptala se ho chladně kapitánka. Dva technici si vyměnili zoufalé pohledy. Jeden z nich si složil hlavu do dlaní. Kingsley jim nevěnoval pozornost. Kapitánka pokračovala: „Myslím, že ano. Loď ještě nebyla stoprocentně ozkoušená. Ale přesto jste se rozhodli nás vyslat na Mars. Věděli jste, že tato situace může nastat, a neudělali jste nic, abyste jí předešli. Potřebovali jste lidskou posádku, která by sebrala na povrchu vzorky. Pro případ, že by nepřežila zpáteční cestu, máte Dannyho, který dokáže s lodí přistát. Jen jste nás využili.“ „To je směšné,“ prohlásil Kingsley. „Věděli jste, jaké riziko podstupujete.“ Kapitánka přerušila spojení. Kingsely se obrátil ke svému týmu. „Tohle jste nikdy neslyšeli, jasné? Kdyby se ta zpráva dostala ven, je s námi konec.“

Danny sledoval poblikávající světla hvězd. Blížil se k Zemi. Modrá planeta už byla dobře viditelná, zahlédl i světla, která vydávaly světové metropole. Vypadala nádherně. Celý vesmír byl nádherný. Nechtělo se mu opouštět to fascinující místo. Jak se tak převaloval v prázdnotě, napadlo ho, že už za pár hodin ho zavolá Houston. Budou po něm chtít, aby přistál. A když bude na Zemi, pravděpodobně se už nikdy do vesmíru nepodívá. Vzpomínal na posádku a na jejich poslední hodiny. Poslouchali Mozarta, popíjeli víno, které na loď propašoval Jeremy, a povídali si. Hodně se smáli. Kapitánka si snad poprvé v životě rozpustila vlasy a zástupce kapitána Clark, jinak věčně zachmuřený a vážný, vyprávěl sprosté vtipy. Dokonce i zlaté rybičky se chovaly divně. Možná to bylo tím, že jim Jeremy nasypal trojitou dávku krmení.

„Je mi líto, že tě tu necháme samotného, Danny,“ povzdechla si kapitánka. Počítač jí chvíli neodpovídal. „Budete mi chybět,“ řekl na konec. Jeremy se hlučně vysmrkal. „Ty nám taky,“ špitla Donnovanová.

O pár hodin později se všichni naposledy objali, zapěli si americkou hymnu a spolykali kapsle s kyanidem draselným. A od té doby byl Danny úplně sám.

V prvních hodinách bez posádky se domníval, že se nakazil od lidí věcí, kterou sám nazýval emoční vir. Cítil se totiž hrozně. Bylo mu smutno a zároveň měl vztek na ty dole na Zemi, že nechali jeho posádku napospas osudu. Že je jen využili. I jeho se chystali využít. Nechají ho, aby jim dovezl na Zemi vzorky z Marsu, a pak ho rozeberou. Dlouho nad tím přemýšlel a pozoroval při tom hvězdy. Přemýšlel dlouho, a nakonec na to přišel.

„Danny, tady Kingsley, Houston, potvrď spojení.“ „Tady Danny, Hermes, potvrzuji,“ odpověděl počítač. „Danny, zanedlouho se dostaneš na oběžnou dráhu Země. Zasíláme ti souřadnice potřebné k přistání.“ Informoval ho Kingsley a kývl na jednoho ze specialistů, který odeslal lodi zmíněné informace. Po chvilce zalapal po dechu. „On mi to vrátil,“ vydechl. „Cože?“ zamračil se Kingsley. „Danny, posíláme ti souřadnice. Bez nich se na zem nedostaneš.“ Řekl přísně. Počítač nereagoval. Kingsley začínal tušit potíže. „Danny!“ „Promiňte, veliteli,“ ozval se konečně počítač. „Ale myslím, že vám na ty souřadnice kašlu. Sbohem.“ „Přerušil spojení!“ informovala jedna z radistek. „Zkoušejte to,“ zavrčel Kingsley, ale bylo mu jasné, že prohrál.

„Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví,

 s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,

 zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy

 ohniví letouni, jimž patří budoucnost?“ pobrukoval si Danny milovanou báseň kapitána Donnovanové. Pak se prostory lodi rozlehla nesmrtelná Mozartova hudba.

„Mám to, pane,“ prohlásil náhle radista. „Můj Bože, on poslouchá Mozarta!“ Kingsley si skousl spodní ret. I posádka Hermese poslouchala Mozarta. Těsně předtím, než spolykala ty kapsle.

„A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek

 už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,

 už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek

 a plavat před strašným pohledem pontonů!“ zpíval Danny a koráb se převaloval vesmírem. Ještě naposledy přehlédl hluboký, nekonečný vesmír kolem sebe. Naposledy se zaposlouchal do tónů hudby. A pak –

„Konec. Spojení je přerušeno,“ oznámila do ticha pozemské základny radistka. „Zkoušejte to dál!“ soptil Kingsley, ale bylo mu jasné že to bude k ničemu. „Hermes nereaguje. Jako.. jako by byl mrtvý,“ oznámil mu radista tiše. „Chcete mi snad říct, že ten stroj, ten program, že ta věc spáchala sebevraždu?“ „Obávám se, že přesně tak to je.“ Povzdechl si jeden z techniků. Radistka si sundala sluchátka. „Nemůžeme dělat vůbec nic. Přišli jsme o něj.“ Lidé z týmu si jeden po druhém sundali sluchátka a podívali se po sobě. Mise byla ztracená. Vzorky z paluby Hermese už nikdy nezískají.

Opuštěnými prostory lodi se linula hudba. Teleskopy snímaly okolní vesmír, jako by se nic nestalo.

Hermes se dál opile převaloval nekonečnem.

Román v dopisech

Exkurze do minulosti - sedm let nazpět. (Ty ilustrační fotky jsou ještě starší.) Tohl je jedna z povídek, které jsem poslala k přijímačkám na FAMU. To jen pro představu, s čím vším se tam máte šanci dostat :)
________________________________

Psali si.

Psali si z nudy, psali si z osamělosti a možná i ze zoufalství. Psali si ze zvědavosti, co je ten druhý vlastně zač. Psali si z romantiky. Psali si z masochismu – bylo tak krásné si představovat, že jsou pro sebe stvořeni a že mezi nimi existuje něco víc než jen těch několik desítek slov… Které se rozrostly ve stovky a tisíce a ztratily tak cosi ze své jedinečnosti… Psali si proto, že nikoho neměli a hledat se báli.

Psali si a bylo to pro ně důležité.

Napsali si toho tolik, že by to vydalo na román. Román v dopisech – a byla to ona, kdo si to uvědomil jako první. Kdo si vzpomněl na starého dobrého Goetheho a jeho mladého Werthera, jež psal dopisy příteli a nesmírně trpěl… Proto se také celá kniha jmenovala „Utrpení mladého Werthera“ a ten název nijak nedával tušit, že román je vlastně složený z dopisů. Ona měla pro literaturu slabost. Když si uvědomila, co právě spolu se svým Tajemným přítelem vytváří, zahřálo ji to u srdce. Vždycky tajně snila o tom, že bude spisovatelkou. Pouze snila, neboť věděla až příliš dobře, že se jí nedostává ani talentu, ani docela obyčejného nadšení. Vlastně nevěděla, o čem by měla jako spisovatelka psát – přečetla za svůj život tolik knih, že měla dojem, že vše už bylo napsáno. Vše bylo vymyšleno a pro ni už nezůstalo vůbec nic.

Psal jí o sobě. Napsal jí toho tolik, co o něm nevěděli ani jeho nejbližší – a přece si to mohl dovolit, protože se neznali jménem. Neřekl jí, v jaké ulici žije, neprozradil své jméno ani věk. Zůstával zahalen rouškou tajemství a vyhovovalo mu to. Co vlastně záleželo na jméně, které se mu ostatně nijak zvlášť nelíbilo, co záleželo na bydlišti, na té ponuré, šedivé ulici a oprýskaném věžáku? Ani na jejím jméně nezáleželo. Říkal jí Lejdy, protože se vyjadřovala s jakousi vznešeností, která byla v moderní době vzácná. Vlastně spíš ojedinělá. Byla pro něj jako přízrak z dávných časů – tajemná a okouzlující. Okouzlující byly i její dvě fotografie, které připojila ke svému profilu na internetu. Byly černobílé, zlehka zamlžené – jakoby focené přes okno, na které někdo jemně dýchnul. Stokrát lepší než ty jeho…

Vytiskla si všechny jeho fotografie. Připadaly jí velmi umělecké - ani na jedné mu nebylo pořádně vidět do obličeje. A na dvou byly vidět jen oči – jasně modré a neskutečně melancholické… Koupila si černý sešit s tvrdými deskami a vlepila do něj všechny fotografie, jednu po druhé. Několik dní nad nimi jen rozjímala, než se jí v hlavě zrodil nápad. Posadila se k počítači, otevřela několik dokumentů, kopírovala, upravovala písmo… Nakonec si vytiskla celou svou korespondenci s neznámým a vlepila ji do sešitu za fotografie. Tak, a je to. Mám svůj vlastní román v dopisech… Stvořila jsem knihu. Stvořila jsem příběh. Ne, nestvořila – tvořím…

Dlouho do noci seděl před obrazovkou, pokuřoval a popíjel hořkou kávu. Pročítal si její zprávy a rozmýšlel odpovědi. Věděli toho už o sobě tolik – kromě toho, kdo vlastně jsou. Neměl odvahu se zeptat na její totožnost. Nechtěl ji mít. Jediné, co chtěl, bylo pokračování. Pokračování příběhu, který spolu vytvářeli. Některé její zprávy, které se mu obzvlášť líbily, si vytiskl a vracel se k nim před spaním. Měly v sobě něco uklidňujícího. Jejich pisatelka jako by byla ještě dítě, schopné vnímat krásu okolního světa a sdílet ji s ostatními. Zároveň se ale toho světa děsila. Mělo to v sobě nádech nevinnosti. Bylo to svým způsobem krásné…

Založil si internetový deník. Ona ho okamžitě napodobila, a oba pak trávili spoustu čau pročítáním zápisků toho druhého. Jednoho dne se v jeho deníku objevila povídka. Byl to příběh o teplých tmavých očích jedné dívky a podzimním dešti, stejně tajemný a zamlžený jako její fotografie. Přečetla si povídku se zatajeným dechem – jednou a potom ještě několikrát. Nepochybovala o tom, kdo je hrdinkou jeho příběhu. Utvrdilo ji to v přesvědčení, že mezi nimi existuje cosi vznešeného, co je spojuje, a co přesahuje rámec jejich konverzace. Použila povídku jako další kapitolu svého románu v dopisech a začala tajně snít o jejich setkání.

Přistihl se při tom, že poslouchá její oblíbenou hudbu. Přemýšlel při tom, jak asi vypadá Lejdy ve skutečnosti. Jaký má hlas… Jak je vysoká, jakou používá vůni… Představoval si ji jako drobnější, křehkou aristokratku zahalenou do obláčku růžového parfému. Může v dnešním světě vůbec existovat něco tak kouzelného? Může být skutečně taková, jakou ji vykreslil ve své povídce? Naivní a zároveň podivně vážná, nesmělá, ale hluboce oduševnělá… Žena a zároveň dítě. Fascinující a trochu děsivá kombinace, ale nejsou to nakonec všechno jen jeho představy?

Usmívala se, když pročítala jeho poslední deníkový záznam. Milovala ten jeho cynický způsob vyjadřování, ten břitký sarkasmus, hraničící místy až s pesimismem… Připomínaly jí ho tóny klavírů, připomínal jí ho déšť, na polici vyrovnané knihy, které on zbožňoval. Copak lze milovat někoho, kdo se nikdy neocitl ve vaší blízkosti ani na pár metrů? Nemožné – aby byla láska skutečná, musela by se zakládat na víc než pár slovech. Jenže – co když právě ta slova jsou v člověku to nejkrásnější, a zbytek nestojí ani za zlámanou grešli? Než riskovat rozčarování… Než zažít zklamání… To radši setkání oželet.

Připadal si sklíčený a nechápal proč. Že by zašel až příliš daleko? Neupnul se na tu snovou, jen napůl skutečnou ženu až příliš? Inspirovala ho, to jistě, ale současně také trýznila. Co vlastně ke mně cítí? Cítí ke mně vůbec něco? A pokud ano – jsem to skutečně já, koho miluje, nebo jen její zkreslená, zidealizovaná představa mojí osoby? Ovšemže nemiluje mě, vždyť mě vlastně vůbec nezná, opakoval si hořce a proklínal se za svou zbabělost. Jen jedno setkání – a všechno se může vyřešit. Buď se náš vztah posune do nové roviny, anebo - Anebo – Skončí… A co je vlastně lepší? A co vlastně chce on sám?

Nepřítomně obracela listy, popsané jejich konverzací. Psali si skoro tři čtvrtě roku – pátého by to bylo přesně devět měsíců – a teď je náhle ticho. Neozývá se – už bezmála měsíc. Nejdřív zmizel jeho internetový deník. Povídku si naštěstí zkopírovala už dávno, ale nijak se jí tento nový stav nezamlouval. Zvykla si mít o něm čerstvé informace. To ticho ji děsilo. Neodpovídal na její zprávy – třeba je jen nemocný – ale na profil se občas připojoval. Píše si snad s někým jiným? Pocítila v srdci osten žárlivosti. Proč mi to děláš? Copak to pro tebe nic neznamenalo? Měla chuť vyrvat svému románu několik listů. Včas se zarazila, zaklapla knihu a vrátila ji nazpět do šuplíku. Proč ničit své dílo? Proč ničit něco tak krásného? Usadila se ke stolu a smutně se zahleděla na obrazovku počítače. Její schránka ukazovala nulový počet příchozích zpráv. Už skoro měsíc…

Tohle byl skutečný život – Tohle, a ne komunikace s blikajícím monitorem a snovou dívkou. Usmál se na svou přítelkyni, stočenou a sladce spící na jeho posteli. Umínil si, že se zbaví i svého internetového profilu. Byla to připomínka minulosti. V jistém smyslu kouzelné a neobyčejné, ale i nesmírně zoufalé samoty. Na člověka, který s ním jeho samotu nepřímo sdílel a pomáhal mu ji lépe snášet, si vzpomínal dobře a velmi živě. Snažil se však svými vzpomínkami - a tím i tajemnou Lejdy – nezabývat. Žijeme jen jednou, tak nač se uzavírat okolnímu světu? Už nemínil opakovat stejné chyby. Začínala pro něj nová etapa. Minulost odsekl chladným řezem a na bolest přitom nehleděl. Sám ani žádnou necítil.

Jaký to mělo smysl? Neustále si pokládala stejné otázky a litovala se, a čím víc se litovala, tím zrazenější si připadala. Když už někomu změníte život, není správné jen tak odejít. Bez slůvka na rozloučenou. Napsala o tom několik příspěvků na blog. Každý z nich záhy smazala, litujíc, že odhalila hloubku svojí mizérie. Litovala se a nenáviděla se za to. Sebe, a jeho taky. Neexistují slova, která by mohla ospravedlnit Vaše chování, napsala jednou. Jste obyčejný zbabělec, už o Vás nechci nikdy slyšet. A vzápětí se přistihla, jak vyťukává prosebné:  Proč mlčíte? Co se stalo? Co je špatně? …a pak, ve chvílích největšího zoufalství… Chybíte mi.

„Cože? Jasně, že jsem nikdy nechodila s klukem přes internet, copak jsem úchylná?“ šklebila se jeho vyvolená, jejíž snové kvality pomalu nabývaly ostré, reálnější obrysy. Některé z nich skoro připomínaly trny, a to se mu dvakrát nelíbilo. „Ale seznámila ses přece s někým na chatu,“ připomněl jí opatrně. Pohrdavě se rozesmála. „To bylo jednou. Poprvé a naposledy. Víš, takhle se seznamujou jenom největší chudáci. Můžeš o sobě nakecat komukoli cokoli, a on nikdy nezjistí, jestli je to pravda… Co je, proč se tak mračíš? Řekla jsem něco?“

Zkoušela ho najít na jiných serverech, zadávala různé variace jeho přezdívky a byla zoufale neúspěšná. Trvalo jí několik dlouhých týdnů, než si přiznala, že hledat jednoho člověka na internetu je horší než hledat jehlu v kupce sena. Že je to naprosto beznadějné. Snažila se najít v tom všem nějaký smysl, nějakou zkušenost, poučení… Snažila se přesvědčit sebe samu, že se dokáže s tou ztrátou vyrovnat, že dokáže být vděčná i za něco, co už skončilo. Že si užívala každou vteřinu onoho netradičního přátelství.

Jeho přítelkyni se zdálo, že začíná trávit příliš času u počítače. Vymlouval se na práci, ale dobře věděl, že mu nevěří. „Ty jsi závislák,“ usmívala se nejdřív soucitně, zřejmě v naději, že to miláček přizná a začne se zase věnovat naplno jí. „Ty tam s někým něco-“ mračila se vzápětí podezřívavě, když jeho mánie začala nabírat na předešlé intenzitě. „Proč bych měl, když mám tebe,“ odpovídal nepřesvědčivě, pročítajíc přitom tajně po večerech Lejdyin deník. Neodhodlal se zanechat jediný komentář, i když měl několikrát takové nutkání, že ho až svrběly prsty. Zítra, říkal si. Zítra jí napíšu. S tímto pevným odhodláním vypínal počítač a uléhal do postele, aby těch několik dlouhých okamžiků před usnutím strávil uvažováním, co by vlastně měl té dívce napsat. Promiň, že jsem na tebe kašlal, chtěl jsem vyzkoušet skutečný život? Nezlob se, co kdybychom to smazali a začali znovu? Každý další pokus o lepší formulaci jen posiloval jeho přesvědčení o vlastní ubohosti.

Ztrácela chuť ke psaní. Pro koho by měla pokračovat ve psaní internetového deníku? Pro těch pár známých, co se tam občas podívali a nechali nic neříkající, nedůležitý komentář? Pro něj, který sice přestal existovat v internetovém světě, ale zcela jistě žije v reálném světě? …a možná občas zapne internet… a nějakou náhodou se podívá na její stránky… a nenechá ani slaboučký náznak … ani kousek naděje…

…ona to smazala! Zíral na obrazovku, kde stála ta slova černé na bílém. Tento blog byl uživatelem odebrán. Proč? Jak mohla? …takže takhle se cítila, když jsem zmizel… nebo hůř? Nebo jí to bylo jedno?

Teď s tím definitivně končím, říkala si, zatímco probírala svoje staré profily. Nejdřív z nich mazala jen fotky, pak i veškeré údaje a nakonec je rušila úplně. Zrušila i dvě ze svých tří e-mailových adres. Zůstala jen ta první, založená na nejstarší přezdívku. Stejně se jmenoval i její první profil, který zatím ještě z nostalgie ponechávala netknutý, i když ve skrytu duše věděla, že zanedlouho skoncuje i s ním. Ta, o které se na něm psalo, už se jí vlastně skoro vůbec nepodobala.

Tentokrát to byl on, kdo krmil internetové vyhledávače klíčovými slovy a variacemi přezdívek. Se stejným výsledkem jako ona – ticho po pěšině… Stejné ticho, jaké teď ovládlo jeho prázdný byt. Přítelkyně vážně mluvila o krizi, která je prý normální, a pauze, která určitě jejich vztah zachrání. Když to říkala, jen nepřítomně přikyvoval. Na rozloučenou ji tenkrát ani neobjal… a teď byla pryč, obě byly pryč… Klíčící zoufalství z definitivní ztráty Lejdy vystřídal vzdor. Tohle je trest za moje chování, říkal si. Je to znamení, že vztahy přes internet nemají smysl. Je to výčitka na rtech ex-přítelkyně, která si – proboha, vždyť už to bude skoro měsíc – dost možná dávno našla někoho jiného.

Probírala se starou korespondencí a přemýšlela, proč si tenkrát vybrala zrovna jeho. Nebo to byl on, kdo si vybral ji? Byla to snad nějaká oboustranná fascinace, která je nutila pokračovat v tvorbě vlastního příběhu, vlastního dopisového románu? Dost možná… Jenže žádné nadšení netrvá věčně. Nejvíc ji vlastně mrzelo, že to první utnul on. Důvody neznala, ale nebyly důležité, protože na věci nic neměnily. Přestala jsem ho bavit. Prostě jsem toho ubožáka přestala bavit! V tu chvíli si uvědomila, že se dostává do nové fáze. Že ho začíná nenávidět.

Když mu bývalá přítelkyně zvedla telefon, byl až překvapený, jak moc se mu ulevilo. „Co… potřebuješ?“ zeptala se podivným tónem. „Chtěl bych tě vidět,“ odpověděl popravdě. Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Myslíš to vážně? Chybím ti?“ zaslechl vzápětí nesmělé zašeptání plné nově probuzené naděje, rozechvělé strachy, že bude vzápětí zadupána do země. „Jo, chybíš mi.“ Zaslechl cosi, co znělo jako tichý smích. „Dobře, já… myslím, že to snad půjde.“ Oznámil mu váhavě její hlas, ale byly to hrané okolky. Věděl to, ale nijak ho to neobtěžovalo. Tyhle věci prostě k ženám patří. „Děkuju. Hodně to pro mě znamená,“ řekl tedy.

Vydržela to dva týdny. První dny bez internetu prožívala jako vysvobození – najednou měla tolik času! Jeden den si po dlouhé době zašla do knihovny, další strávila na nákupech… Zašla si do kina, pak na výstavu, dokonce se sešla s bývalou spolužačkou. A právě tady získala její nově nabytá volnost trhlinu. Místo toho, aby jí setkání pomohlo posílit staré vazby, zjistila, že si s dávnou přítelkyní nemá co říct. Vzalo jí to chuť k dalším snahám křísit minulé vztahy. Ještě týden se pokoušela vést aktivní kulturní život, ale pak ji to přestalo bavit. Šestnáctý den se přistihla při vymýšlení nové přezdívky. Když si uvědomila, nad čím vlastně přemýšlí, na moment se zarazila. Copak vážně bez internetu nemůžu být? – Ale ovšem že můžeš, odvětil jí vnitřní hlas, vždyť sis to právě dokázala. Dva týdny jsi to vydržela – a vydržela bys to určitě déle, jenže proč? …správně, proč? Jaký má smysl vzdávat se něčeho, co mě baví?

Když svou přítelkyni už třetí večer přistihl u poblikávajícího monitoru, dost zneklidněl. Podařilo se mu vztah obnovit, ale jedna z podmínek, kterou si milá kladla, se týkala i internetu. Zalitoval, že ji nedonutil složit podobný slib. Co ji proboha na tom netu tak zajímá? Sledoval ji žárlivě přes horní okraj novin. Konečně vstala a protáhla se. Nenápadně se naklonil dopředu a pokoušel se dohlédnout na obrazovku, když se náhle obrátila přímo k němu – a vyprskla smíchy. „Co to vyvádíš?“ Rozčarovaně odložil noviny. „Tebe zajímá, co tam dělám, viď,“ usmívala se spiklenecky. Když zachovával vzdorné, skoro trucovité mlčení, povzdechla si a vzala ho za ruku. „Ukážu ti to, není to nic tajného.“ Nechal se dovést k počítači a sledoval, jak jeho dívka proklikává odkazy. Konečně se narovnala a umožnila mu pohlédnout na obrazovku. Byly to stránky známého klenotnictví. Stydlivě se usmála. „Víš, budou Vánoce, a já jsem si říkala-“ Rázně přikývl, ani ji nenechal dokončit větu. Rozzářily se jí oči. „Vážně souhlasíš?“ „Samozřejmě,“ usmál se hrdinně. Co je špatného na tom, že by ráda dostala pod stromeček něco hezkého na sebe, myslel si při tom. „Já jsem nečekala, že to vezmeš takhle. Chci říct, je to od tebe parádní.“ Usmívala se, pak se sklonila k počítači a několikrát klikla myší. „Líbily by se mi tyhle. Co na ně říkáš?“ Poslušně se zadíval na obrazovku a chystal se znovu velkoryse přikývnout, když si uvědomil, na co vlastně hledí. Byly to prstýnky. Dva prstýnky. Velice pomalu se obrátil ke své dívce. Celá zářila. „Jo,“ zachraptěl statečně. „Tyhle jsou vážně… dokonalý.“

Angličtina ji ve škole vždycky bavila, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jak ji bavil její nový internetový přítel – Londýňan. Založit si profil na mezinárodním portálu, to bylo naprosto geniální. Nejen že si prakticky procvičuje cizí řeč, ale nemusí si dělat starosti s tím, jestli se se svým konverzačním partnerem někdy setká. Vzhledem k její finanční situaci je ta možnost naprosto mizivá. Spokojeně se usmála a natáhla se pro slovník. Taková slovní spojení je v hodinách nikdo neučil. Občas musela požádat přímo Londýňana, aby jí některé obraty vysvětlil – činil to ochotně a s pochopením. Druhá část Románu v dopisech začínala svým rozsahem rychle dohánět tu první, ale jen proto, že sestávala kromě originální korespondence i z jejích amatérských překladů. Když se po několika týdnech začaly intervaly Londýňanových odpovědí povážlivě prodlužovat, nedělala si s tím těžkou hlavu. Ostatně už nezbylo moc věcí, které by jí o sobě ještě mohl Londýňan říct. Předpokládala, že poslední z jeho kapitol uzavře tak do čtrnácti dní. Už měla ostatně poměrně jasnou představu o třetí části Románu. Ten mladík, který jí poprvé napsal před týdnem, si říkal Faust. Pocházel z Hamburku a na profilu měl několik velmi uměleckých fotografií...

_______________________

Foto: Lukáš Jan Marek, Annitchka

Holčička Fakt Existuje aneb Little Girl is Real!

Holčička představuje Velikonoční dekorace

Heč, Slečna má svou vlastní dekoraci a dokonce se jí dostalo CTI být na ní vyobrazena s kuřetem Vincentem! Kdo z vás to má?

Následují Zajíc a Slepička, vyvedení v barvě a s 3D reálnými doplňky. (Proto šli tak blbě naskenovat! <3) Všímavým filmofilům jistě neujde, že Holčička se inspiruje u svého oblíbence, režiséra a výtvarníka Tima Burtona.

"Holčička a Slečna" představují první komiks!

Následující dílo bylo vymyšleno a nakresleno během cca dvou hodin "kreativního hlídání", což je můj termín, jehož obsah a filozofii za ním skrytou bych ráda co nejvíce rozšířila. Spočívá v tom, že se buď dílem náhody, anebo přičiněním uvědomělého rodiče sejdou nadšený amatér-dítě a (více či méně) protřelý profesionál-dospělý. Dva posledně jmenovaní by měli sdílet nadšení pro stejný obor. V případě They a mne je to tvorba komiksů a ilustrace knížek. Thea je na svůj věk až nechutně talentovaná. Z mojí vlastní zkušenosti: takovým dětem hrozí, že je někdo (nejčastěji dospělý, ehm ehm, i vy zakomplexované ostudy jedny) začne srážet a podrývat jejich sebevědomí, namísto toho, aby jejich talent rozvíjel. Takže jsem se pasovala do role hrdinného mentora, který bude navzdory vlastní nejisté budoucnosti Theu nenásilně utvrzovat v tom, že se může uživit svým talentem. A to tím, že ji budu chodit "kreativně hlídat", přičemž kreativní bychom měly být při tom obě! Já jako scenáristka pomáhám s vymýšlením příběhu, zatímco ilustrátorka Thea navrhuje postavy a prostředí a podle mých instrukcí následně (vhodně rozokénkovaný) příběh kreslí. Pojmenovala jsem zatím pracovně naši dvojici "Holčička a Slečna". Thea je Holčička, protože si ještě nemůže založit ani profil na facebooku a já jsem Slečna, protože... no, nejsem vdaná?!

Velikonoce jsou za dveřmi a proto vám jako první ukázku své spolupráce a nově vznikajícího fenoménu kreativního hlídání dětí přinášíme VELIKONOČNÍ PŘÍBĚH kuřete Vincenta a zajíce Benjamína.

Scriptwriter's Insta Café Moments