Jak se prosadit jako scenáristka (Prosinec 2016)

Postupně.

Pomalu.

Ale hlavně! Nepolevit.

Scénářů se píše tolik různých typů...

A samozřejmě - scénáře píše tolik různých typů (a typek)...

Takže, asi byste se rádi dozvěděli, jestli se teda tou scenáristikou živím.

Budu ještě chvíli napínat...

Dobrá zpráva je, že už nemusím psát zadarmo. Mám stálou práci, přesně tak. Ovšem není to úplně... úplně tak, že bych psala třeba seriál, nebo někde v televizi dělala dramaturga, že jo. Zatím. 

(Někteří už začínáte tušit.)

Ne, že bych se nesnažila. V uplynulém roce jsem vyvíjela původní náměty pro různé televizní formáty, psala jedny festivalové noviny, dokončily jsme se Saki knížku, hlásila jsem se na kurz televizního psaní do Německa a byla vybraná jako náhradník (pochvalný dopis komise jsem si v jednu chvíli chtěla zarámovat - a ve druhou ho spálit, fňu-kitty!), pitchovala námět na animovaný seriál na VAF v Třeboni, ostudně zanedbávala kreativní hlídání Holčičky They, účastnila se kurzu psaní pro animaci v Litomyšli (Anomalia Pro), trochu jsem dramaturgovala a učila jako asistentka na FAMU a to jsou všechno jen ty věci, na který jsem si teď momentálně dokázala vzpomenout. Bylo toho víc... ale splynulo mi to v jednu šílenou rozmázlou šmouhu, protože jsem tím rokem prolítla rychlostí komety. Moc nechybělo, a byla bych taky vyhořela v atmosféře, že by nezbyl ani milimetrový meteořík. 

Všechno to plápolání a plácání se ve vodách českého filmového rybníčku ukončila odpověď na nenápadný inzerát. A teď teda - fanfára - scenáristiku nejenom provozuju na volný noze, ale taky učím. A to prosím na střední průmyslovce. Když mi s koncem zkušebního období otrnulo, nadhodila jsem čtvrťákům, že by bylo fajn, kdyby vytáhli nějaké ty historky. Co by se hodily, dejme tomu, do thrilleru odehrávajícího se na střední. Nějaké nemístné aférky? Tajné spiknutí sekty satanistů? Přízračná hrůza, obcházející potemnělými chodbami (která by NEbyla školník)? Odpovědí mi byly lhostejné pohledy a krčení ramen. No bezva. Zas abych si to všechno vymýšlela sama! Začínám si vážně myslet, že hrdá prohlášení kolegů filmařů "založeno na skutečných událostech" jsou prachsprosté lži. Nic zajímavého se na světě prostě neděje. Ne, když je kolem nějaký scenárista.

Co se týče mojí volné nohy - píšu počítačovou hru! Jsem z toho strašně nadšená (miluju ten námět a designérku/ilustrátorku, která stojí za ním) a zároveň trochu vyklepaná, protože jsem hru ještě nikdy nepsala. Snad vám už brzy budu moct napsat něco víc a přihodit nějaké ty obrázky a odkazy. Není to český projekt. Nicméně jsem si všimla, že to ještě žádného českého hráče nezastavilo.

A aby toho nebylo málo, přidávám upřímný povzdech z května roku 2016, který jsem teď našla v nezveřejněných konceptech:

Festivaly jsou zábavný. Obzvlášť ty filmový! Tolik snímků, který člověk nemá možnost vidět nikde jinde. Já je neměla možnost vidět ani tam. Denně jsem obdivovala festivalovou kavárnu zevnitř, protože jsme měli podstav redaktorek. Kolem chodily všechny ty skvělý osobnosti, se kterýma jsem se ani neměla sílu fotit, a shodou okolností taky mí současní a bývalí studenti. Byli tam na workshopu a přemýšleli, jestli fakt takhle šíleně pracuju, nebo to datlování předstírám, abych vypadala důležitá. Děcka! Kdybych chtěla předstírat vlastní důležitost, jsou i jiné způsoby. Třeba ten jeden, co se obejde většinu času bez datlování, snese extravagantní oblíkání a aspirující scenáristi se při něm dozvědí, že si mají při psaní pravidelně updatovat logline a proč by expozice neměla být roztažená až do půlky scénáře.

Pro vás, kdo jste milovníky dobrých konců:

Thea našla letos pod stromečkem Ztracené jaro.

Co dělá Ztracené jaro?

(Tohle je příspěvek někdy z konce září, který jsem zapomněla publikovat. Není to ani tak UPDate, jako UPLate.)

Saki momentálně na UMPRUMce tiskne anglickou verzi. Pokud jste nikdy neviděli risograf, tak vězte, že vypadá podobně jako obří kancelářské kopírky. Až na to, že má poněkud komplikovanější ovládání a netiskne více barvami naráz. Ztracené jaro má barvy celkem čtyři: černou, červenou, modrou a žlutou. To znamená, že jedna stránka se tiskne celkem čtyřikrát, přičemž se papír do Risa musí vložit vždy správně a s milimetrovou přesností, jinak dojde k přetisku. Vytištěné listy se vloží do speciálních mřížovaných držáků, ve kterých se čerstvě potištěný papír nechá zaschnout.
Stavila jsem se po práci a snažila se být užitečná. Saki mě nechala držet papír ve správné pozici, protože zásobník, ze kterého si risograf bere jednotlivé listy, je mírně vychozený. Nastavovala risograf, posílala do tisku části jednotlivých ilustrací a byla maximálně soustředěná. Počítala si pro sebe ve své mateřštině: "Iči, ni, san, ši..." Připomínala mi odhodlané hrdiny naší knížky - zcela ponořená do své mise. Všudypřítomný pach chemikálií, linoryty, dřevoryty a překrásné tisky, rozvěšené všude po ateliéru, dokreslovaly atmosféru umělecké školy. Kromě nás se v ateliéru pohybovala ještě jeho vedoucí - s rozpuštěnými divokými kudrnami a malířským válečkem v ruce. Poklimbávala jsem nad papíry (scenáristka vs. ranní vstávání - 0:1) s pocitem hrdého rodiče dvojčat. Českou verzi knížky jsme už do světa vypustily, teď je řada na anglického sourozence. Ať si počtou i ti, kdo mou mateřštinou nevládnou. Je to slavnostní pocit. Přirovnala bych ho k pozvánce na obří mezinárodní párty, u které nevíte, kdo na ni přijde. Jedním jste si ale jistí - ten, kdo se dostaví, je nějakým způsobem nakloněn vaší tvorbě. A to pro nás umělce znamená hodně. Je to, jako by určitá osamostatněná část vaší existence zažívala uznání z vnějšku. Podobně se asi cítí rodiče, když jim děti nosí domů jedničky a pochvaly.

Před chvílí jsem dočetla prvních pět stránek knížky, přeložených do další - v pořadí druhé - cizí řeči. Připadá mi naprosto fascinující, jak se v přeloženém textu člověk jako autor vidí, ale zároveň odkrývá jeho další rovinu. Myšlenky typu: "Aha, ono se to řekne takhle?" a "Fíha, tohle zní v cizí řeči snad ještě líp!" se mísí s nadšenými představami - jak asi budou na Ztracené jaro reagovat čtenáři z téhle země? Díky přeložené ukázce to zjistím už celkem brzy.

Něco na vás chystám... :)

Ztracené jaro v Německu /// The Lost Spring in Germany

Ztracené jaro se vydává do světa, ale ztratit se v něm nehodlá! Rozjely jsme se do Berlína na den otevřených dveří UdK - místní umělecké univerzity (Universität der Künste Berlin). Štěstí nám přálo a zatímco jsme obdivovaly instalaci studentských prací, mezi kmitajícími ilustrátory, dolaďujícími své expozice, se objevil pan Henning Wagenbreth - známý německý ilustrátor a vedoucí ateliéru ilustrace. Byl natolik milý, že nás podpořil koupí knížky a nechal si ji i podepsat :)

The Lost Spring is going abroad yet it doesn't plan on getting lost behind borders! We went to Berlin to see the Open Door Day at UdK - Universität der Künste Berlin, the local art uni. We got lucky. While admiring student work that was being installed right in front of our eyes, among busy illustrators who were finishing their expositions we saw Mr. Henning Wagenbreth - well-known German illustrator and head of Atelier of illustration. He was so kind that he supported us by buying our book and even asked us to sign it for him :)

Ztracené jaro - Představuje se knížka Saki Matsumoto a Anny Bobrekové /// The Lost Spring - Introducing the book of Saki Matsumoto and Anna Sophia Bobreková

Po reportážním projektu Pes a jeho pán/ paní jsme se spolu se Saki pustily do něčeho většího. A to rovnou do knížky! Saki se totiž rozhodla, že by svou diplomovou prací ráda vyjádřila rozdílný způsob, jakým Japonci a Češi vnímají přírodu. A protože máme obě rády japonskou a českou mytologii, bylo jasné, že v našem příběhu se to bude jen hemžit nadpřirozenými bytostmi, přírodními duchy a božstvy. Jde o pohádku pro děti, a tak nechybí ani dětský hrdina, který se přidá ke dobrodružství dvou japonských kami v české kotlině. O co v příběhu jde, nebudeme zatím prozrazovat! Potkáte se v něm s Hejkalem, dvěma liščími božstvy jménem Inari a Miketsu, zakletým Sovím klukem, Vodníkem, vílou Prvosenkou a duchem Masopustem. Ztracené jaro ušlo od prvotního námětu obří kus cesty (někdy se z mého pohledu trochu vleklo, případně rovnou klopýtalo), aby triumfálně zakotvilo na 50 stranách bohatě ilustrovaného paperbacku. Jde o ruční práci, proto je počet výtisků zatím omezený. Jak můžete vidět z přiložené galerie, sešíváme a lepíme jednotlivé knížky samy :) Na podzim připravujeme také anglickou verzi knížky!


After finishing the report about dogs and their owners, Saki and I decided to create something much bigger. A book! In her diploma work, Saki wanted to introduce a different perception that Japanese and Czech people have of nature. Both of us like Japanese and Czech mythology so it was clear that our story-world will be inhabited by supernatural creatures, ghosts of nature and gods. Of course there will be a child hero joining two Japanese kami on their adventure in Bohemia, as it is a fairy tale for children. We won´t be sharing details of the story yet. However, you will meet Heikal (Czech forest ghost), two fox gods called Inari and Miketsu, enchanted Owl-kid, Waterman, the Primrose fairy and a Masopust ghost. The Lost Spring experienced a long journey since the original idea. In my point of view, it was sometimes going slowly and at times even stumbling but it eventually landed on 50 pages of richly illustrated paperback. It is a hand work so the amount of copies is limited. As you can see from the gallery, we are sewing and binding books by ourselves. The English version of the book is coming this fall!

Jak se váže knížka? /// Binding the book.

Ze skicáku ilustrátorky Saki /// From Saki´s sketchbook:

Prezentace hotové knížky na výstavě absolventských prací UMPRUM /// Presentation of the finished book at the diploma exhibition of UMPRUM in Prague:

vysmáté autorky ("Hurá, ten nejtěžší kus máme za sebou! Nebo ne?") ///

happy authors ("Yay, we are done with the most difficult part! Or are we?!")

Ztracené jaro je teprve na začátku! Těšte se na další příspěvky! /// The Lost Spring is only beginning its journey! More posts are coming :)

Jak vznikalo Ztracené jaro? /// How did we make The Lost Spring?

Pracovat na knížce není žádná sranda! Zahrnovalo to schůzky v oduševnělých kavárnách, sledování referenčních filmů (Mijazakiho Cesta do fantazie a Totoro), studování předchozí knížky Saki (liščí Škola v Baraumi). Bylo potřeba nakreslit hodně skic a vyzkoušet různé techniky (Saki). Hodně jsem psala, přepisovala a dostávala poznámky k příběhu od našich skvělých, pro věc zapálených učitelů Juraje Horvátha a Vojty Maška. Saki dokonce upekla sušenky s příchutí čaje matcha, aby nás udržela při životě!

Creating a book is not an easy task! There were meetings in inspiring cafés, watching reference movies (Miyazaki´s Spirited Away and My Neighbor Totoro) and studying Saki´s previous work (Fox School in Baraumi). There were lots and lots and lots and lots of sketching, trying out different techniques (Saki). There was a lot of writing, re-writing and getting notes on the story from our amazing, dedicated tutors Juraj Horváth and Vojtěch Mašek. Saki even baked matcha cookies to keep us going!

Zásek

Někdy to prostě nejde.

Chápu, že scenáristi, spisovatelé a pisálci vůbec jsou všeobecně považovaný za studnice nápadů a skvělých historek, kterými s vtipem a originalitou sobě vlastní obšťastňují ty méně talentované pozemšťany - 24/7. Občas tuhle fámu sama podporuju. Tím, že chrlím do všech světových stran nápady a skvělý historky s vtipem a originalitou sobě vlastní. 24/7. Jenže já musím. Je to moje povolání. Nečekám, až mi do ouška zašeptá múza, nebo mě na líčko líbne k zemi lehounce se snášející kvíteček sakury. Až si poryv jarního povětří pohraje s uvolněným pramenem mých vlasů, poté, co ho lehounce vysvobodil zpoza ucha, a mně se před očima na moment zlatě zableskne, čímž se ohlašuje na andělských křídlech přilétající inspirace.
Ne!
Sednu si a píšu. V závislosti na zadání pak dlouhý minuty, hodiny nebo i dny plodím první verzi. Tohle novorozeně to má spočítaný, protože se v původní podobě odevzdání (nedejbože realizace, pokud jde o scénář) rozhodně nedožije. První verzi sami autoři láskyplně (leč s nádechem zmaru) nazývají Sračkou. Všichni víme, že na první dobrou se nic dobrýho vyplodit nedá. A taky víme, že Sračku musíme napsat, abychom se měli od čeho odpíchnout. Co zahodit, osekat anebo kompletně přepsat.
Zatímco píšete svou sračkoidní verzi, v útrobách šedé hmoty vám za očnicema v bolestech umírá ego. Což by nebylo tak zlý, kdyby přitom aspoň drželo hubu.
V průběhu psaní první verze tak obvykle:
-projdu autorskou, existenciální a/nebo osobnostní krizí
-zhubnu či naopak naberu tři až pět kilo
-byt nechám zpustnout až do stadia, kdy mi do textu přes rameno nakukují netopýři a myši (obyvatelé pevnosti tvořené krabicemi od thajských nudlí na lince) s více či méně relevantními dramaturgickými poznámkami

U druhé verze je to lepší - tam na sebe člověk frajeří. Dělá chytrýho, vyhazuje nepoužitelný části a nahrazuje je geniálníma vychytávkama. Konzultuje dramaturga anebo příručku, dokoukává referenční filmy či seriály a celkově zpátky nabírá sebevědomí pochroumané psaním Sračky.
Třetí verze se vyznačuje tím, že už se Sračce nepodobá ani vzdáleně. Jak vám ale neopomene připomenout ego - to z ní ještě nedělá něco víc. Třetí verzi jste totiž možná začali úplně odznova! Ano, znáte své postavy, znáte příběh, téma... nicméně před vámi dost možná leží Sraččin sequel. V horším i prequel. S příšernou obavou odesíláte trojku dramaturgovi. Pak postnete na facebook meme s Jackem Sparrowem o tom, že čtvrtou fází psaní je fáze chlastací. To aby všichni věděli, že vám nemají volat, protože si buď teprve vypínáte mobil, nebo už jste v bezvědomí.
Až do finální verze, jejíž pořadové číslo může být kdekoli v rozmezí od trojky do stovky, vás bude ego přesvědčovat o tom, že jste měli jít radši dělat někam manažera. Což by byl skvělej nápad, kdyby se scenáristi obecně nestranili lidí a nedělaly jim problém cifry. Hlavně ty záporný teda, na účtě.

Všechno výše popsané spadá do období, kdy takzvaně máte do čeho píchnout. Inspirace neinspirace, máte prostě projekt a na něm makáte.
Takový období nemáte pořád. Někdy se sejde dost hluchých dní - dopsané verze čekají na posouzení, články na korekturu, knížky na vydání... a najednou je kolem vás vzduchoprázdno. Mozek, poznamenaný vypětím z neustálého plození Sraček, přepisování Sraček a hádání se s egem o významu Sraček, se zahalí do mléčně bílé mlhy. Zatáhne rolety. Zhasne.

A všechny ty vedlejší projektíky, čekající s větší či menší urgencí na dotažení, jdou rázem do kopru. Múza může řvát, smýkat s váma uragán, místo kvítečku na vás můžou padat celý třešňový stromy a za vlasy vás inspirace může tahat jak krvežíznivá babizna z pohádky. Nenapíšete nic.
Je tu ZÁSEK.
Zásek je brutální věc, protože během něj nevyplodíte ani písmenko. I kdyby vás inspirace ozářila jako jadernej výbuch. I kdybyste skutečně měli nějaký nápady. Zásek je spolehlivě zazdí. Zásek je takovej předkrok vyhoření. Ego vám k němu řekne asi tolik - v kanclu by vás to nepotkalo.

V době Záseku máte jen dvě možnosti. Buď jít spát, anebo si natáhnout gumový rukavice, rozebrat nudlovou pevnost a deratizovat byt. Třetí možností je pak psaní na blog. Tyhle sračky totiž naštěstí nikdo nečte!

Jak se prosadit jako scenáristka? (Březen 2016)

 Jak se prosadit jako scenáristka vím zatím jenom v rovině teoretické.

Ti zkušenější, kdo už se psaním živí, mi poskytli následující rady:

Psát nějakou dobu zadarmo je normální, vydrž to.
Nechoď pracovat do kavárny, neměla bys čas na psaní. (Že jsem na prd servírka nevědí, ale dost možná to tuší.)
Nepočítej s tím, že vyjde hned první projekt. Piš dál a dál, nezastavuj se u jednoho.
Nebuď zaměřená jen na jeden žánr a platformu (tzn. třeba jen komediální seriál), buď flexibilní!
Je důležitý to nevzdat, za pár týdnů/měsíců se nějaký projekt chytne a pak ti začnou platit.
Dál se vzdělávej - čti o psaní, bav se o psaní, choď na filmy, dramaturguj cizí věci a sama měj dramaturga pro svoje projekty.

Ve výsledku to vypadá tak, že:

Jsem přihlášená na pracáku a každou vydělanou tisícikorunu musím hlásit. Bohužel to zatím zůstává jen v rovině těch tisícikorun. Má to i svou světlou stránku - úřad za mě platí pojišťovně zdravotní. Ta smutná stránka je, že ztělesňuju vše, čím je "hladový mladý autor hned po škole, na kterého nikde nečekají". Jestli vám to někdy připadalo romantické, tak vězte, že v reálu to není tak čupr jako ve vaší oblíbené knížce / filmu / seriálu. Který ostatně napsal člověk, šilhající zrovna hlady.

Mám "svoje" producentky a producenty, se kterými pracuju na námětech. "Byla jsem na snídani se svou producentkou," zní sice super před známými a ne tak blízkými kámoši, ale ti, kdo mě znají blíž, moc dobře vědí, že to znamená jen následující: V nesmyslně rannou hodinu se přiřítím do kavárny, která otevřela před minutou. Stoleček vyberu podle toho, že má blízko k zásuvce. Zapojím notebook, žádám heslo k wifi a než producentka (jak jinak než se zpožděním) dorazí, stihnu napsat kousíček jednoho z rozepsaných projektů anebo odpovědět na "pracovní" mejl. Dám si čaj a snídaňovou kreaci, kterou si nemůžu úplně dovolit, ale utěšuju se představou, že hojnost plodí hojnost. S producentkou strávíme přesně dvě minuty rekapitulací mých momentálních projektů, než se mě zeptá: "A co jinak?" Následuje hodinové líčení přeměny mého posledního kluka z Vikinga v pařez zakončené konstatováním, že mám zase o jednoho ex víc. Konečně se dostaneme k původně domluvenému účelu schůzky - mrkneme na stránky Fondu kinematografie a slíbíme si, že budeme obě sledovat aktuální výzvy a že ve vhodný moment zažádáme o peníze na přepsání mého magisterského scénáře. Dorazí další producentka, protože pracuje za rohem a ta první jí poslala iMessage, ať se přidá na snídani. Obklopená svými producentkami se na okamžik cítím fakt pyšně - to jsem já, scenáristka mnoha projektů, o kterou je zájem! Holky teda mají momentálně zájem hlavně o kafe. Producentka číslo dvě se právě vrátila z workshopu v Kodani, na kterém prezentovala jeden z mých námětů. Prý sklidil úspěch, všichni ho pochopili a prezentoval se jí moc dobře. Mám z toho radost a vůbec jí nezávidím, že jezdí na dánské workshopy s mými náměty.

Chodím na potenciálně pracovní schůzky se skvělými autory a šéfy produkčních společností. S hlavním scenáristou se už známe, říkáme jeho šéfovi. Potkali jsme se během takové malé revoluční snahy o modernizaci katedry scenáristiky, kam se on přišel vyjádřit k situaci jako absolvent. "A víte, že FAMU nemůže za vaše posraný životy?" ptá se nás šéf. Během schůzky dojde k ještě několika vtipným momentům. Do dějin jistě vstoupí moje hláška: "Snažím se moc nejíst, aby bylo vidět, jak jsem na tom špatně a že vážně potřebuju práci," které se oba povinně zasmáli. Jestli z toho bude spolupráce, je ve hvězdách. Šéf společnosti mi říká, že ho obzvlášť zaujala moje schopnost psát v angličtině. Pak zmiňuje několik projektů, na kterých se pracuje nebo pracovat bude a na moje opakované dotazy odpovídá: "Ne, tohle taky není v angličtině." Nakonec navrhuje, abych psala rozhlasovou hru. Na mou zaraženou odpověď, že s tím nemám žádnou zkušenost, vytáhne hlavní scenárista scénu z Karate Kida. "Víš, jak si Karate Kid stěžuje, že ho jeho mistr pořád nutí mýt auto, a on mu pak řekne, že ty pohyby při mytí, to už se vlastně učil kung-fu?" Ano, vím. Jen mě překvapuje, že to slyším od člověka, který se spolu se mnou účastnil protestu proti zkostnatělým metodám učení scenáristiky na FAMU. Fakt si myslí, že mě tam naučili kung-fu?

Pokračuju ve vývoji vleklého projektu se strašně talentovaným 3D animátorem. Momentálním malým úspěchem je pozvání na pitchingové fórum v Třeboni, kde můžeme projekt prezentovat. Je to soutěžní fórum, jehož vítěz dostane pozvánku do Francie na mnohem větší a prestižnější fórum, kde má šanci projekt prodat. Je to jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce - švadleno, dej mi šáteček, dám ho studánce a ta dá vodičku mému kohoutkovi. Leží tam na dvoře, nožky má nahoře, bojím se bojím, že umře!

Je to spíš: Jak se "prosedět" jako scenáristka. Trávím sezením u počítače tolik času, že jsem začala sama a dobrovolně doma cvičit jógu, abych umlčela zběsilé hejty svých kyčlí. A můj už tak dost špatný zrak mi ukazuje, že to pořád ještě jde i hůř. Když jdu ven bez brýlí, připadám si jako v krajince od Moneta. Impresionismus je moje denní realita.

Píšu tolik projektů najednou, že odpočívám od jednoho psaním druhého. Ve chvílích největší krize se můj mozek zasekne a donutí mě jít ven, jít spát, umýt nádobí nebo celý byt nebo psát na blog.

Pomáhám na FAMU učit prváky jako asistentka. Jde o obohacující zkušenost (nikoli v materiálním smyslu... jak naše sekretářka trefně řekla - částka která mi za to přistává na účtě ovlivní v mém životě leda to, jakou si dám sváču). Letos jsou čtyři - dvě mladé ženy a dva mladí muži. Jsou spontánní, ukecaní, zábavní a hlavně skutečně talentovaní. Povídka jedné z nich založená na reálné historce se zmraženou kočkou mi zajistila famózní úspěch na rodinné oslavě. Přísahám, že je to jediný případ, kdy jsem tu historku použila. Žádné plagiátorství, tím pohrdám!

Píšu dětskou knížku pro japonskou ilustrátorku, toho času studující na UMPRUM. Naše interakce je plná okouzlujících momentů, jako když jí přiznávám, že jsem se o jejich kultuře a historii nejvíc naučila z komiksu o králíku samurajovi Usagi Yojimbo. Nebo když mě ona pozve na oběd a pokládá už tradiční otázku: "Pořád ještě jsi vegetariánka?" aby mě následně pohostila sladkým vejcem se zeleninovou rýží a polévkou kombuča. ("Saki, co to sakra je kombuča?" - "My tomu říkáme čajová polévka z řas!" - "Hm, název sice nechápu, ale chutná to skvěle." - "Arigató!")

Holčička a Slečna: Mini Komiks "První Máj v Grónsku"

Little Girl and Miss: Short Comics "Valentine´s Day in Greenland"

Reportáž: Pes a jeho pán / paní

Když jsem ještě i kreslila...

Všichni už vědí, že podporuju Holčičku v její ambici se stát ilustrátorkou (zejména tím, že ji už za svou ilustrátorku považuju a přede všemi ji tak nazývám). Věděli jste ale, že i já měla kdysi dávno takové ambice? (Fňuk.) Následující kresby se vztahují k mému románu a publikuju je jako takové zahřívací kolo, které by mělo navodit správnou atmosféru... pro setkání s Terrym!

Holčička Tvoří

A neomezuje se při tom jen na komiks - zvládá taky pohlednice, koláž a šití broží. Poslední obrázek je stránka z omalovánek, dotvořená Theou tak, aby vypadala jako Slečna. Jak vidíte, věnovat se kreativnímu hlídání je už samo o sobě odměnou <3

Opilý koráb

Matně se pamatuju, že zadání znělo nějak jako: inspirujte se vybranou básní. Netuším, ve kterém ročníku střední jsem v té době byla, ale má fascinace Isaacem Asimovem a Rimbaudova báseň vykrystalizovaly v následující povídku, kterou jsem z nostalgie ani nijak neupravovala. Soudě podle stylu psaní bych řekla, že vznikla ještě před románem. (Na ukázku z mého prvního - a dosud jediného dokončeného - románu se můžete těšit v nejbližších dnech :)

____________________________________________

Opile se převaloval nekonečnem a pozoroval hvězdy, planety a mlhoviny. Byl na něj fascinující pohled – nádherný ladný trup, přísně aerodynamický tvar, zkrátka, každý kousíček jeho těla byl naprosto dokonalý. Ale přesto všechno se cítil strašlivě, strašlivě osamělý… Už neměl nikoho, s kým by si mohl popovídat. Nikoho, koho by mohl alespoň pozorovat. Zlaté rybičky, které si posádka vzala do vesmíru s sebou, nepřežily bez kyslíku o mnoho déle než lidé. A on byl teď odsouzený k věčné samotě. Bylo to nesmírně kruté.

Říkali mu Danny. Byl palubní počítač, program vyvinutý americkými vědci tak, aby mohl svými duševními schopnostmi plně konkurovat člověku. Umělá inteligence, říkali. A on skutečně byl inteligentní. Pro posádku lodi Hermes představoval nejen program, který jim pomáhal při řízení lodi, ale i přítele, se kterým si mohli popovídat. Měli ho skutečně rádi, a on, i když svoje pocity nedovedl pojmenovat tak přesně jako jeho lidští kolegové, měl rád je. Zdaleka nejradši měl ale kapitána Donnovanovou. Byla to žena sice křehkého vzezření, ale obrovské inteligence, a jako jediná z posádky dovedla nejen vypočítat z paměti dvanáctou odmocninu téměř čehokoli, ale i použít řasenku v beztížném stavu. Měla obrovské modré oči. Ještě teď si pamatoval, jak je nevěřícně vykulila, když jí sdělil, že vzduchový recyklátor nefunguje. „Na kolik procent jsi si jistý pravdivostí této informace?“ vyhrkla hned nato. „Sto procent,“ odpověděl jí, a protože od lidí už leccos pochytil, dodal: „Bohužel.“

Kapitánka okamžitě svolala poradu. Všech pět členů posádky se sešlo v místnosti zvané jídelna, aby došli k jedinému závěru – nemají na recyklátor náhradní díly. Od Země jsou vzdáleni pět dní, od mezinárodní kosmické stanice čtyři. A vzduch jim vydrží maximálně 72 hodin.

„Tohle je, obávám se, konec naší mise.“ Povzdechl si vrchní technik Jeremy. „Musíme uvědomit Rogera.“ Prohlásila rozhodně kapitánka. Roger Kingsley byl šéf celé mise. Dohlížel ze Země na posádku a pod jeho velením pracoval také tým specialistů na Houstonské základně. Když navázali spojení s Hermesem, předstíral překvapení. „Něco v nepořádku, kapitáne Donnovanová?“ Byla nezvykle bledá. „Ano, pane,“ potvrdila mu hlasem, který se trochu chvěl. „Vzduchový recyklátor má vážnou závadu. Před několika hodinami byl vyřazen z provozu, a my ho nedokážeme opravit.“ Jeden ze specialistů, sedící nedaleko Kingsleyho, zvedl hlavu. „Je to vážné,“ hlesl. „Nemají dost kyslíku.“ Kingsley se chystal něco říct, ale Donnovanová na něj dál upírala naléhavý pohled. „Věděli jste o tom?“ zeptala se důrazně. „Co tím myslíte, Donnovanová?“ zamračil se Kingsley. „Věděli jste, že je ten přístroj poruchový?“ zeptala se ho chladně kapitánka. Dva technici si vyměnili zoufalé pohledy. Jeden z nich si složil hlavu do dlaní. Kingsley jim nevěnoval pozornost. Kapitánka pokračovala: „Myslím, že ano. Loď ještě nebyla stoprocentně ozkoušená. Ale přesto jste se rozhodli nás vyslat na Mars. Věděli jste, že tato situace může nastat, a neudělali jste nic, abyste jí předešli. Potřebovali jste lidskou posádku, která by sebrala na povrchu vzorky. Pro případ, že by nepřežila zpáteční cestu, máte Dannyho, který dokáže s lodí přistát. Jen jste nás využili.“ „To je směšné,“ prohlásil Kingsley. „Věděli jste, jaké riziko podstupujete.“ Kapitánka přerušila spojení. Kingsely se obrátil ke svému týmu. „Tohle jste nikdy neslyšeli, jasné? Kdyby se ta zpráva dostala ven, je s námi konec.“

Danny sledoval poblikávající světla hvězd. Blížil se k Zemi. Modrá planeta už byla dobře viditelná, zahlédl i světla, která vydávaly světové metropole. Vypadala nádherně. Celý vesmír byl nádherný. Nechtělo se mu opouštět to fascinující místo. Jak se tak převaloval v prázdnotě, napadlo ho, že už za pár hodin ho zavolá Houston. Budou po něm chtít, aby přistál. A když bude na Zemi, pravděpodobně se už nikdy do vesmíru nepodívá. Vzpomínal na posádku a na jejich poslední hodiny. Poslouchali Mozarta, popíjeli víno, které na loď propašoval Jeremy, a povídali si. Hodně se smáli. Kapitánka si snad poprvé v životě rozpustila vlasy a zástupce kapitána Clark, jinak věčně zachmuřený a vážný, vyprávěl sprosté vtipy. Dokonce i zlaté rybičky se chovaly divně. Možná to bylo tím, že jim Jeremy nasypal trojitou dávku krmení.

„Je mi líto, že tě tu necháme samotného, Danny,“ povzdechla si kapitánka. Počítač jí chvíli neodpovídal. „Budete mi chybět,“ řekl na konec. Jeremy se hlučně vysmrkal. „Ty nám taky,“ špitla Donnovanová.

O pár hodin později se všichni naposledy objali, zapěli si americkou hymnu a spolykali kapsle s kyanidem draselným. A od té doby byl Danny úplně sám.

V prvních hodinách bez posádky se domníval, že se nakazil od lidí věcí, kterou sám nazýval emoční vir. Cítil se totiž hrozně. Bylo mu smutno a zároveň měl vztek na ty dole na Zemi, že nechali jeho posádku napospas osudu. Že je jen využili. I jeho se chystali využít. Nechají ho, aby jim dovezl na Zemi vzorky z Marsu, a pak ho rozeberou. Dlouho nad tím přemýšlel a pozoroval při tom hvězdy. Přemýšlel dlouho, a nakonec na to přišel.

„Danny, tady Kingsley, Houston, potvrď spojení.“ „Tady Danny, Hermes, potvrzuji,“ odpověděl počítač. „Danny, zanedlouho se dostaneš na oběžnou dráhu Země. Zasíláme ti souřadnice potřebné k přistání.“ Informoval ho Kingsley a kývl na jednoho ze specialistů, který odeslal lodi zmíněné informace. Po chvilce zalapal po dechu. „On mi to vrátil,“ vydechl. „Cože?“ zamračil se Kingsley. „Danny, posíláme ti souřadnice. Bez nich se na zem nedostaneš.“ Řekl přísně. Počítač nereagoval. Kingsley začínal tušit potíže. „Danny!“ „Promiňte, veliteli,“ ozval se konečně počítač. „Ale myslím, že vám na ty souřadnice kašlu. Sbohem.“ „Přerušil spojení!“ informovala jedna z radistek. „Zkoušejte to,“ zavrčel Kingsley, ale bylo mu jasné, že prohrál.

„Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví,

 s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,

 zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy

 ohniví letouni, jimž patří budoucnost?“ pobrukoval si Danny milovanou báseň kapitána Donnovanové. Pak se prostory lodi rozlehla nesmrtelná Mozartova hudba.

„Mám to, pane,“ prohlásil náhle radista. „Můj Bože, on poslouchá Mozarta!“ Kingsley si skousl spodní ret. I posádka Hermese poslouchala Mozarta. Těsně předtím, než spolykala ty kapsle.

„A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek

 už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,

 už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek

 a plavat před strašným pohledem pontonů!“ zpíval Danny a koráb se převaloval vesmírem. Ještě naposledy přehlédl hluboký, nekonečný vesmír kolem sebe. Naposledy se zaposlouchal do tónů hudby. A pak –

„Konec. Spojení je přerušeno,“ oznámila do ticha pozemské základny radistka. „Zkoušejte to dál!“ soptil Kingsley, ale bylo mu jasné že to bude k ničemu. „Hermes nereaguje. Jako.. jako by byl mrtvý,“ oznámil mu radista tiše. „Chcete mi snad říct, že ten stroj, ten program, že ta věc spáchala sebevraždu?“ „Obávám se, že přesně tak to je.“ Povzdechl si jeden z techniků. Radistka si sundala sluchátka. „Nemůžeme dělat vůbec nic. Přišli jsme o něj.“ Lidé z týmu si jeden po druhém sundali sluchátka a podívali se po sobě. Mise byla ztracená. Vzorky z paluby Hermese už nikdy nezískají.

Opuštěnými prostory lodi se linula hudba. Teleskopy snímaly okolní vesmír, jako by se nic nestalo.

Hermes se dál opile převaloval nekonečnem.

Román v dopisech

Exkurze do minulosti - sedm let nazpět. (Ty ilustrační fotky jsou ještě starší.) Tohl je jedna z povídek, které jsem poslala k přijímačkám na FAMU. To jen pro představu, s čím vším se tam máte šanci dostat :)
________________________________

Psali si.

Psali si z nudy, psali si z osamělosti a možná i ze zoufalství. Psali si ze zvědavosti, co je ten druhý vlastně zač. Psali si z romantiky. Psali si z masochismu – bylo tak krásné si představovat, že jsou pro sebe stvořeni a že mezi nimi existuje něco víc než jen těch několik desítek slov… Které se rozrostly ve stovky a tisíce a ztratily tak cosi ze své jedinečnosti… Psali si proto, že nikoho neměli a hledat se báli.

Psali si a bylo to pro ně důležité.

Napsali si toho tolik, že by to vydalo na román. Román v dopisech – a byla to ona, kdo si to uvědomil jako první. Kdo si vzpomněl na starého dobrého Goetheho a jeho mladého Werthera, jež psal dopisy příteli a nesmírně trpěl… Proto se také celá kniha jmenovala „Utrpení mladého Werthera“ a ten název nijak nedával tušit, že román je vlastně složený z dopisů. Ona měla pro literaturu slabost. Když si uvědomila, co právě spolu se svým Tajemným přítelem vytváří, zahřálo ji to u srdce. Vždycky tajně snila o tom, že bude spisovatelkou. Pouze snila, neboť věděla až příliš dobře, že se jí nedostává ani talentu, ani docela obyčejného nadšení. Vlastně nevěděla, o čem by měla jako spisovatelka psát – přečetla za svůj život tolik knih, že měla dojem, že vše už bylo napsáno. Vše bylo vymyšleno a pro ni už nezůstalo vůbec nic.

Psal jí o sobě. Napsal jí toho tolik, co o něm nevěděli ani jeho nejbližší – a přece si to mohl dovolit, protože se neznali jménem. Neřekl jí, v jaké ulici žije, neprozradil své jméno ani věk. Zůstával zahalen rouškou tajemství a vyhovovalo mu to. Co vlastně záleželo na jméně, které se mu ostatně nijak zvlášť nelíbilo, co záleželo na bydlišti, na té ponuré, šedivé ulici a oprýskaném věžáku? Ani na jejím jméně nezáleželo. Říkal jí Lejdy, protože se vyjadřovala s jakousi vznešeností, která byla v moderní době vzácná. Vlastně spíš ojedinělá. Byla pro něj jako přízrak z dávných časů – tajemná a okouzlující. Okouzlující byly i její dvě fotografie, které připojila ke svému profilu na internetu. Byly černobílé, zlehka zamlžené – jakoby focené přes okno, na které někdo jemně dýchnul. Stokrát lepší než ty jeho…

Vytiskla si všechny jeho fotografie. Připadaly jí velmi umělecké - ani na jedné mu nebylo pořádně vidět do obličeje. A na dvou byly vidět jen oči – jasně modré a neskutečně melancholické… Koupila si černý sešit s tvrdými deskami a vlepila do něj všechny fotografie, jednu po druhé. Několik dní nad nimi jen rozjímala, než se jí v hlavě zrodil nápad. Posadila se k počítači, otevřela několik dokumentů, kopírovala, upravovala písmo… Nakonec si vytiskla celou svou korespondenci s neznámým a vlepila ji do sešitu za fotografie. Tak, a je to. Mám svůj vlastní román v dopisech… Stvořila jsem knihu. Stvořila jsem příběh. Ne, nestvořila – tvořím…

Dlouho do noci seděl před obrazovkou, pokuřoval a popíjel hořkou kávu. Pročítal si její zprávy a rozmýšlel odpovědi. Věděli toho už o sobě tolik – kromě toho, kdo vlastně jsou. Neměl odvahu se zeptat na její totožnost. Nechtěl ji mít. Jediné, co chtěl, bylo pokračování. Pokračování příběhu, který spolu vytvářeli. Některé její zprávy, které se mu obzvlášť líbily, si vytiskl a vracel se k nim před spaním. Měly v sobě něco uklidňujícího. Jejich pisatelka jako by byla ještě dítě, schopné vnímat krásu okolního světa a sdílet ji s ostatními. Zároveň se ale toho světa děsila. Mělo to v sobě nádech nevinnosti. Bylo to svým způsobem krásné…

Založil si internetový deník. Ona ho okamžitě napodobila, a oba pak trávili spoustu čau pročítáním zápisků toho druhého. Jednoho dne se v jeho deníku objevila povídka. Byl to příběh o teplých tmavých očích jedné dívky a podzimním dešti, stejně tajemný a zamlžený jako její fotografie. Přečetla si povídku se zatajeným dechem – jednou a potom ještě několikrát. Nepochybovala o tom, kdo je hrdinkou jeho příběhu. Utvrdilo ji to v přesvědčení, že mezi nimi existuje cosi vznešeného, co je spojuje, a co přesahuje rámec jejich konverzace. Použila povídku jako další kapitolu svého románu v dopisech a začala tajně snít o jejich setkání.

Přistihl se při tom, že poslouchá její oblíbenou hudbu. Přemýšlel při tom, jak asi vypadá Lejdy ve skutečnosti. Jaký má hlas… Jak je vysoká, jakou používá vůni… Představoval si ji jako drobnější, křehkou aristokratku zahalenou do obláčku růžového parfému. Může v dnešním světě vůbec existovat něco tak kouzelného? Může být skutečně taková, jakou ji vykreslil ve své povídce? Naivní a zároveň podivně vážná, nesmělá, ale hluboce oduševnělá… Žena a zároveň dítě. Fascinující a trochu děsivá kombinace, ale nejsou to nakonec všechno jen jeho představy?

Usmívala se, když pročítala jeho poslední deníkový záznam. Milovala ten jeho cynický způsob vyjadřování, ten břitký sarkasmus, hraničící místy až s pesimismem… Připomínaly jí ho tóny klavírů, připomínal jí ho déšť, na polici vyrovnané knihy, které on zbožňoval. Copak lze milovat někoho, kdo se nikdy neocitl ve vaší blízkosti ani na pár metrů? Nemožné – aby byla láska skutečná, musela by se zakládat na víc než pár slovech. Jenže – co když právě ta slova jsou v člověku to nejkrásnější, a zbytek nestojí ani za zlámanou grešli? Než riskovat rozčarování… Než zažít zklamání… To radši setkání oželet.

Připadal si sklíčený a nechápal proč. Že by zašel až příliš daleko? Neupnul se na tu snovou, jen napůl skutečnou ženu až příliš? Inspirovala ho, to jistě, ale současně také trýznila. Co vlastně ke mně cítí? Cítí ke mně vůbec něco? A pokud ano – jsem to skutečně já, koho miluje, nebo jen její zkreslená, zidealizovaná představa mojí osoby? Ovšemže nemiluje mě, vždyť mě vlastně vůbec nezná, opakoval si hořce a proklínal se za svou zbabělost. Jen jedno setkání – a všechno se může vyřešit. Buď se náš vztah posune do nové roviny, anebo - Anebo – Skončí… A co je vlastně lepší? A co vlastně chce on sám?

Nepřítomně obracela listy, popsané jejich konverzací. Psali si skoro tři čtvrtě roku – pátého by to bylo přesně devět měsíců – a teď je náhle ticho. Neozývá se – už bezmála měsíc. Nejdřív zmizel jeho internetový deník. Povídku si naštěstí zkopírovala už dávno, ale nijak se jí tento nový stav nezamlouval. Zvykla si mít o něm čerstvé informace. To ticho ji děsilo. Neodpovídal na její zprávy – třeba je jen nemocný – ale na profil se občas připojoval. Píše si snad s někým jiným? Pocítila v srdci osten žárlivosti. Proč mi to děláš? Copak to pro tebe nic neznamenalo? Měla chuť vyrvat svému románu několik listů. Včas se zarazila, zaklapla knihu a vrátila ji nazpět do šuplíku. Proč ničit své dílo? Proč ničit něco tak krásného? Usadila se ke stolu a smutně se zahleděla na obrazovku počítače. Její schránka ukazovala nulový počet příchozích zpráv. Už skoro měsíc…

Tohle byl skutečný život – Tohle, a ne komunikace s blikajícím monitorem a snovou dívkou. Usmál se na svou přítelkyni, stočenou a sladce spící na jeho posteli. Umínil si, že se zbaví i svého internetového profilu. Byla to připomínka minulosti. V jistém smyslu kouzelné a neobyčejné, ale i nesmírně zoufalé samoty. Na člověka, který s ním jeho samotu nepřímo sdílel a pomáhal mu ji lépe snášet, si vzpomínal dobře a velmi živě. Snažil se však svými vzpomínkami - a tím i tajemnou Lejdy – nezabývat. Žijeme jen jednou, tak nač se uzavírat okolnímu světu? Už nemínil opakovat stejné chyby. Začínala pro něj nová etapa. Minulost odsekl chladným řezem a na bolest přitom nehleděl. Sám ani žádnou necítil.

Jaký to mělo smysl? Neustále si pokládala stejné otázky a litovala se, a čím víc se litovala, tím zrazenější si připadala. Když už někomu změníte život, není správné jen tak odejít. Bez slůvka na rozloučenou. Napsala o tom několik příspěvků na blog. Každý z nich záhy smazala, litujíc, že odhalila hloubku svojí mizérie. Litovala se a nenáviděla se za to. Sebe, a jeho taky. Neexistují slova, která by mohla ospravedlnit Vaše chování, napsala jednou. Jste obyčejný zbabělec, už o Vás nechci nikdy slyšet. A vzápětí se přistihla, jak vyťukává prosebné:  Proč mlčíte? Co se stalo? Co je špatně? …a pak, ve chvílích největšího zoufalství… Chybíte mi.

„Cože? Jasně, že jsem nikdy nechodila s klukem přes internet, copak jsem úchylná?“ šklebila se jeho vyvolená, jejíž snové kvality pomalu nabývaly ostré, reálnější obrysy. Některé z nich skoro připomínaly trny, a to se mu dvakrát nelíbilo. „Ale seznámila ses přece s někým na chatu,“ připomněl jí opatrně. Pohrdavě se rozesmála. „To bylo jednou. Poprvé a naposledy. Víš, takhle se seznamujou jenom největší chudáci. Můžeš o sobě nakecat komukoli cokoli, a on nikdy nezjistí, jestli je to pravda… Co je, proč se tak mračíš? Řekla jsem něco?“

Zkoušela ho najít na jiných serverech, zadávala různé variace jeho přezdívky a byla zoufale neúspěšná. Trvalo jí několik dlouhých týdnů, než si přiznala, že hledat jednoho člověka na internetu je horší než hledat jehlu v kupce sena. Že je to naprosto beznadějné. Snažila se najít v tom všem nějaký smysl, nějakou zkušenost, poučení… Snažila se přesvědčit sebe samu, že se dokáže s tou ztrátou vyrovnat, že dokáže být vděčná i za něco, co už skončilo. Že si užívala každou vteřinu onoho netradičního přátelství.

Jeho přítelkyni se zdálo, že začíná trávit příliš času u počítače. Vymlouval se na práci, ale dobře věděl, že mu nevěří. „Ty jsi závislák,“ usmívala se nejdřív soucitně, zřejmě v naději, že to miláček přizná a začne se zase věnovat naplno jí. „Ty tam s někým něco-“ mračila se vzápětí podezřívavě, když jeho mánie začala nabírat na předešlé intenzitě. „Proč bych měl, když mám tebe,“ odpovídal nepřesvědčivě, pročítajíc přitom tajně po večerech Lejdyin deník. Neodhodlal se zanechat jediný komentář, i když měl několikrát takové nutkání, že ho až svrběly prsty. Zítra, říkal si. Zítra jí napíšu. S tímto pevným odhodláním vypínal počítač a uléhal do postele, aby těch několik dlouhých okamžiků před usnutím strávil uvažováním, co by vlastně měl té dívce napsat. Promiň, že jsem na tebe kašlal, chtěl jsem vyzkoušet skutečný život? Nezlob se, co kdybychom to smazali a začali znovu? Každý další pokus o lepší formulaci jen posiloval jeho přesvědčení o vlastní ubohosti.

Ztrácela chuť ke psaní. Pro koho by měla pokračovat ve psaní internetového deníku? Pro těch pár známých, co se tam občas podívali a nechali nic neříkající, nedůležitý komentář? Pro něj, který sice přestal existovat v internetovém světě, ale zcela jistě žije v reálném světě? …a možná občas zapne internet… a nějakou náhodou se podívá na její stránky… a nenechá ani slaboučký náznak … ani kousek naděje…

…ona to smazala! Zíral na obrazovku, kde stála ta slova černé na bílém. Tento blog byl uživatelem odebrán. Proč? Jak mohla? …takže takhle se cítila, když jsem zmizel… nebo hůř? Nebo jí to bylo jedno?

Teď s tím definitivně končím, říkala si, zatímco probírala svoje staré profily. Nejdřív z nich mazala jen fotky, pak i veškeré údaje a nakonec je rušila úplně. Zrušila i dvě ze svých tří e-mailových adres. Zůstala jen ta první, založená na nejstarší přezdívku. Stejně se jmenoval i její první profil, který zatím ještě z nostalgie ponechávala netknutý, i když ve skrytu duše věděla, že zanedlouho skoncuje i s ním. Ta, o které se na něm psalo, už se jí vlastně skoro vůbec nepodobala.

Tentokrát to byl on, kdo krmil internetové vyhledávače klíčovými slovy a variacemi přezdívek. Se stejným výsledkem jako ona – ticho po pěšině… Stejné ticho, jaké teď ovládlo jeho prázdný byt. Přítelkyně vážně mluvila o krizi, která je prý normální, a pauze, která určitě jejich vztah zachrání. Když to říkala, jen nepřítomně přikyvoval. Na rozloučenou ji tenkrát ani neobjal… a teď byla pryč, obě byly pryč… Klíčící zoufalství z definitivní ztráty Lejdy vystřídal vzdor. Tohle je trest za moje chování, říkal si. Je to znamení, že vztahy přes internet nemají smysl. Je to výčitka na rtech ex-přítelkyně, která si – proboha, vždyť už to bude skoro měsíc – dost možná dávno našla někoho jiného.

Probírala se starou korespondencí a přemýšlela, proč si tenkrát vybrala zrovna jeho. Nebo to byl on, kdo si vybral ji? Byla to snad nějaká oboustranná fascinace, která je nutila pokračovat v tvorbě vlastního příběhu, vlastního dopisového románu? Dost možná… Jenže žádné nadšení netrvá věčně. Nejvíc ji vlastně mrzelo, že to první utnul on. Důvody neznala, ale nebyly důležité, protože na věci nic neměnily. Přestala jsem ho bavit. Prostě jsem toho ubožáka přestala bavit! V tu chvíli si uvědomila, že se dostává do nové fáze. Že ho začíná nenávidět.

Když mu bývalá přítelkyně zvedla telefon, byl až překvapený, jak moc se mu ulevilo. „Co… potřebuješ?“ zeptala se podivným tónem. „Chtěl bych tě vidět,“ odpověděl popravdě. Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Myslíš to vážně? Chybím ti?“ zaslechl vzápětí nesmělé zašeptání plné nově probuzené naděje, rozechvělé strachy, že bude vzápětí zadupána do země. „Jo, chybíš mi.“ Zaslechl cosi, co znělo jako tichý smích. „Dobře, já… myslím, že to snad půjde.“ Oznámil mu váhavě její hlas, ale byly to hrané okolky. Věděl to, ale nijak ho to neobtěžovalo. Tyhle věci prostě k ženám patří. „Děkuju. Hodně to pro mě znamená,“ řekl tedy.

Vydržela to dva týdny. První dny bez internetu prožívala jako vysvobození – najednou měla tolik času! Jeden den si po dlouhé době zašla do knihovny, další strávila na nákupech… Zašla si do kina, pak na výstavu, dokonce se sešla s bývalou spolužačkou. A právě tady získala její nově nabytá volnost trhlinu. Místo toho, aby jí setkání pomohlo posílit staré vazby, zjistila, že si s dávnou přítelkyní nemá co říct. Vzalo jí to chuť k dalším snahám křísit minulé vztahy. Ještě týden se pokoušela vést aktivní kulturní život, ale pak ji to přestalo bavit. Šestnáctý den se přistihla při vymýšlení nové přezdívky. Když si uvědomila, nad čím vlastně přemýšlí, na moment se zarazila. Copak vážně bez internetu nemůžu být? – Ale ovšem že můžeš, odvětil jí vnitřní hlas, vždyť sis to právě dokázala. Dva týdny jsi to vydržela – a vydržela bys to určitě déle, jenže proč? …správně, proč? Jaký má smysl vzdávat se něčeho, co mě baví?

Když svou přítelkyni už třetí večer přistihl u poblikávajícího monitoru, dost zneklidněl. Podařilo se mu vztah obnovit, ale jedna z podmínek, kterou si milá kladla, se týkala i internetu. Zalitoval, že ji nedonutil složit podobný slib. Co ji proboha na tom netu tak zajímá? Sledoval ji žárlivě přes horní okraj novin. Konečně vstala a protáhla se. Nenápadně se naklonil dopředu a pokoušel se dohlédnout na obrazovku, když se náhle obrátila přímo k němu – a vyprskla smíchy. „Co to vyvádíš?“ Rozčarovaně odložil noviny. „Tebe zajímá, co tam dělám, viď,“ usmívala se spiklenecky. Když zachovával vzdorné, skoro trucovité mlčení, povzdechla si a vzala ho za ruku. „Ukážu ti to, není to nic tajného.“ Nechal se dovést k počítači a sledoval, jak jeho dívka proklikává odkazy. Konečně se narovnala a umožnila mu pohlédnout na obrazovku. Byly to stránky známého klenotnictví. Stydlivě se usmála. „Víš, budou Vánoce, a já jsem si říkala-“ Rázně přikývl, ani ji nenechal dokončit větu. Rozzářily se jí oči. „Vážně souhlasíš?“ „Samozřejmě,“ usmál se hrdinně. Co je špatného na tom, že by ráda dostala pod stromeček něco hezkého na sebe, myslel si při tom. „Já jsem nečekala, že to vezmeš takhle. Chci říct, je to od tebe parádní.“ Usmívala se, pak se sklonila k počítači a několikrát klikla myší. „Líbily by se mi tyhle. Co na ně říkáš?“ Poslušně se zadíval na obrazovku a chystal se znovu velkoryse přikývnout, když si uvědomil, na co vlastně hledí. Byly to prstýnky. Dva prstýnky. Velice pomalu se obrátil ke své dívce. Celá zářila. „Jo,“ zachraptěl statečně. „Tyhle jsou vážně… dokonalý.“

Angličtina ji ve škole vždycky bavila, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jak ji bavil její nový internetový přítel – Londýňan. Založit si profil na mezinárodním portálu, to bylo naprosto geniální. Nejen že si prakticky procvičuje cizí řeč, ale nemusí si dělat starosti s tím, jestli se se svým konverzačním partnerem někdy setká. Vzhledem k její finanční situaci je ta možnost naprosto mizivá. Spokojeně se usmála a natáhla se pro slovník. Taková slovní spojení je v hodinách nikdo neučil. Občas musela požádat přímo Londýňana, aby jí některé obraty vysvětlil – činil to ochotně a s pochopením. Druhá část Románu v dopisech začínala svým rozsahem rychle dohánět tu první, ale jen proto, že sestávala kromě originální korespondence i z jejích amatérských překladů. Když se po několika týdnech začaly intervaly Londýňanových odpovědí povážlivě prodlužovat, nedělala si s tím těžkou hlavu. Ostatně už nezbylo moc věcí, které by jí o sobě ještě mohl Londýňan říct. Předpokládala, že poslední z jeho kapitol uzavře tak do čtrnácti dní. Už měla ostatně poměrně jasnou představu o třetí části Románu. Ten mladík, který jí poprvé napsal před týdnem, si říkal Faust. Pocházel z Hamburku a na profilu měl několik velmi uměleckých fotografií...

_______________________

Foto: Lukáš Jan Marek, Annitchka

Holčička Fakt Existuje aneb Little Girl is Real!

Holčička představuje Velikonoční dekorace

Heč, Slečna má svou vlastní dekoraci a dokonce se jí dostalo CTI být na ní vyobrazena s kuřetem Vincentem! Kdo z vás to má?

Následují Zajíc a Slepička, vyvedení v barvě a s 3D reálnými doplňky. (Proto šli tak blbě naskenovat! <3) Všímavým filmofilům jistě neujde, že Holčička se inspiruje u svého oblíbence, režiséra a výtvarníka Tima Burtona.

"Holčička a Slečna" představují první komiks!

Následující dílo bylo vymyšleno a nakresleno během cca dvou hodin "kreativního hlídání", což je můj termín, jehož obsah a filozofii za ním skrytou bych ráda co nejvíce rozšířila. Spočívá v tom, že se buď dílem náhody, anebo přičiněním uvědomělého rodiče sejdou nadšený amatér-dítě a (více či méně) protřelý profesionál-dospělý. Dva posledně jmenovaní by měli sdílet nadšení pro stejný obor. V případě They a mne je to tvorba komiksů a ilustrace knížek. Thea je na svůj věk až nechutně talentovaná. Z mojí vlastní zkušenosti: takovým dětem hrozí, že je někdo (nejčastěji dospělý, ehm ehm, i vy zakomplexované ostudy jedny) začne srážet a podrývat jejich sebevědomí, namísto toho, aby jejich talent rozvíjel. Takže jsem se pasovala do role hrdinného mentora, který bude navzdory vlastní nejisté budoucnosti Theu nenásilně utvrzovat v tom, že se může uživit svým talentem. A to tím, že ji budu chodit "kreativně hlídat", přičemž kreativní bychom měly být při tom obě! Já jako scenáristka pomáhám s vymýšlením příběhu, zatímco ilustrátorka Thea navrhuje postavy a prostředí a podle mých instrukcí následně (vhodně rozokénkovaný) příběh kreslí. Pojmenovala jsem zatím pracovně naši dvojici "Holčička a Slečna". Thea je Holčička, protože si ještě nemůže založit ani profil na facebooku a já jsem Slečna, protože... no, nejsem vdaná?!

Velikonoce jsou za dveřmi a proto vám jako první ukázku své spolupráce a nově vznikajícího fenoménu kreativního hlídání dětí přinášíme VELIKONOČNÍ PŘÍBĚH kuřete Vincenta a zajíce Benjamína.