Někdy to prostě nejde.
Chápu, že scenáristi, spisovatelé a pisálci vůbec jsou všeobecně považovaný za studnice nápadů a skvělých historek, kterými s vtipem a originalitou sobě vlastní obšťastňují ty méně talentované pozemšťany - 24/7. Občas tuhle fámu sama podporuju. Tím, že chrlím do všech světových stran nápady a skvělý historky s vtipem a originalitou sobě vlastní. 24/7. Jenže já musím. Je to moje povolání. Nečekám, až mi do ouška zašeptá múza, nebo mě na líčko líbne k zemi lehounce se snášející kvíteček sakury. Až si poryv jarního povětří pohraje s uvolněným pramenem mých vlasů, poté, co ho lehounce vysvobodil zpoza ucha, a mně se před očima na moment zlatě zableskne, čímž se ohlašuje na andělských křídlech přilétající inspirace.
Ne!
Sednu si a píšu. V závislosti na zadání pak dlouhý minuty, hodiny nebo i dny plodím první verzi. Tohle novorozeně to má spočítaný, protože se v původní podobě odevzdání (nedejbože realizace, pokud jde o scénář) rozhodně nedožije. První verzi sami autoři láskyplně (leč s nádechem zmaru) nazývají Sračkou. Všichni víme, že na první dobrou se nic dobrýho vyplodit nedá. A taky víme, že Sračku musíme napsat, abychom se měli od čeho odpíchnout. Co zahodit, osekat anebo kompletně přepsat.
Zatímco píšete svou sračkoidní verzi, v útrobách šedé hmoty vám za očnicema v bolestech umírá ego. Což by nebylo tak zlý, kdyby přitom aspoň drželo hubu.
V průběhu psaní první verze tak obvykle:
-projdu autorskou, existenciální a/nebo osobnostní krizí
-zhubnu či naopak naberu tři až pět kilo
-byt nechám zpustnout až do stadia, kdy mi do textu přes rameno nakukují netopýři a myši (obyvatelé pevnosti tvořené krabicemi od thajských nudlí na lince) s více či méně relevantními dramaturgickými poznámkami
U druhé verze je to lepší - tam na sebe člověk frajeří. Dělá chytrýho, vyhazuje nepoužitelný části a nahrazuje je geniálníma vychytávkama. Konzultuje dramaturga anebo příručku, dokoukává referenční filmy či seriály a celkově zpátky nabírá sebevědomí pochroumané psaním Sračky.
Třetí verze se vyznačuje tím, že už se Sračce nepodobá ani vzdáleně. Jak vám ale neopomene připomenout ego - to z ní ještě nedělá něco víc. Třetí verzi jste totiž možná začali úplně odznova! Ano, znáte své postavy, znáte příběh, téma... nicméně před vámi dost možná leží Sraččin sequel. V horším i prequel. S příšernou obavou odesíláte trojku dramaturgovi. Pak postnete na facebook meme s Jackem Sparrowem o tom, že čtvrtou fází psaní je fáze chlastací. To aby všichni věděli, že vám nemají volat, protože si buď teprve vypínáte mobil, nebo už jste v bezvědomí.
Až do finální verze, jejíž pořadové číslo může být kdekoli v rozmezí od trojky do stovky, vás bude ego přesvědčovat o tom, že jste měli jít radši dělat někam manažera. Což by byl skvělej nápad, kdyby se scenáristi obecně nestranili lidí a nedělaly jim problém cifry. Hlavně ty záporný teda, na účtě.
Všechno výše popsané spadá do období, kdy takzvaně máte do čeho píchnout. Inspirace neinspirace, máte prostě projekt a na něm makáte.
Takový období nemáte pořád. Někdy se sejde dost hluchých dní - dopsané verze čekají na posouzení, články na korekturu, knížky na vydání... a najednou je kolem vás vzduchoprázdno. Mozek, poznamenaný vypětím z neustálého plození Sraček, přepisování Sraček a hádání se s egem o významu Sraček, se zahalí do mléčně bílé mlhy. Zatáhne rolety. Zhasne.
A všechny ty vedlejší projektíky, čekající s větší či menší urgencí na dotažení, jdou rázem do kopru. Múza může řvát, smýkat s váma uragán, místo kvítečku na vás můžou padat celý třešňový stromy a za vlasy vás inspirace může tahat jak krvežíznivá babizna z pohádky. Nenapíšete nic.
Je tu ZÁSEK.
Zásek je brutální věc, protože během něj nevyplodíte ani písmenko. I kdyby vás inspirace ozářila jako jadernej výbuch. I kdybyste skutečně měli nějaký nápady. Zásek je spolehlivě zazdí. Zásek je takovej předkrok vyhoření. Ego vám k němu řekne asi tolik - v kanclu by vás to nepotkalo.
V době Záseku máte jen dvě možnosti. Buď jít spát, anebo si natáhnout gumový rukavice, rozebrat nudlovou pevnost a deratizovat byt. Třetí možností je pak psaní na blog. Tyhle sračky totiž naštěstí nikdo nečte!
