Scriptwriter's Journey: května 2016

Jak se prosadit jako scenáristka vím zatím jenom v rovině teoretické.

Ti zkušenější, kdo už se psaním živí, mi poskytli následující rady:

Psát nějakou dobu zadarmo je normální, vydrž to.
Nechoď pracovat do kavárny, neměla bys čas na psaní. (Že jsem na prd servírka nevědí, ale dost možná to tuší.)
Nepočítej s tím, že vyjde hned první projekt. Piš dál a dál, nezastavuj se u jednoho.
Nebuď zaměřená jen na jeden žánr a platformu (tzn. třeba jen komediální seriál), buď flexibilní!
Je důležitý to nevzdat, za pár týdnů/měsíců se nějaký projekt chytne a pak ti začnou platit.
Dál se vzdělávej - čti o psaní, bav se o psaní, choď na filmy, dramaturguj cizí věci a sama měj dramaturga pro svoje projekty.

Ve výsledku to vypadá tak, že:

Jsem přihlášená na pracáku a každou vydělanou tisícikorunu musím hlásit. Bohužel to zatím zůstává jen v rovině těch tisícikorun. Má to i svou světlou stránku - úřad za mě platí pojišťovně zdravotní. Ta smutná stránka je, že ztělesňuju vše, čím je "hladový mladý autor hned po škole, na kterého nikde nečekají". Jestli vám to někdy připadalo romantické, tak vězte, že v reálu to není tak čupr jako ve vaší oblíbené knížce / filmu / seriálu. Který ostatně napsal člověk, šilhající zrovna hlady.

Mám "svoje" producentky a producenty, se kterými pracuju na námětech. "Byla jsem na snídani se svou producentkou," zní sice super před známými a ne tak blízkými kámoši, ale ti, kdo mě znají blíž, moc dobře vědí, že to znamená jen následující: V nesmyslně rannou hodinu se přiřítím do kavárny, která otevřela před minutou. Stoleček vyberu podle toho, že má blízko k zásuvce. Zapojím notebook, žádám heslo k wifi a než producentka (jak jinak než se zpožděním) dorazí, stihnu napsat kousíček jednoho z rozepsaných projektů anebo odpovědět na "pracovní" mejl. Dám si čaj a snídaňovou kreaci, kterou si nemůžu úplně dovolit, ale utěšuju se představou, že hojnost plodí hojnost. S producentkou strávíme přesně dvě minuty rekapitulací mých momentálních projektů, než se mě zeptá: "A co jinak?" Následuje hodinové líčení přeměny mého posledního kluka z Vikinga v pařez zakončené konstatováním, že mám zase o jednoho ex víc. Konečně se dostaneme k původně domluvenému účelu schůzky - mrkneme na stránky Fondu kinematografie a slíbíme si, že budeme obě sledovat aktuální výzvy a že ve vhodný moment zažádáme o peníze na přepsání mého magisterského scénáře. Dorazí další producentka, protože pracuje za rohem a ta první jí poslala iMessage, ať se přidá na snídani. Obklopená svými producentkami se na okamžik cítím fakt pyšně - to jsem já, scenáristka mnoha projektů, o kterou je zájem! Holky teda mají momentálně zájem hlavně o kafe. Producentka číslo dvě se právě vrátila z workshopu v Kodani, na kterém prezentovala jeden z mých námětů. Prý sklidil úspěch, všichni ho pochopili a prezentoval se jí moc dobře. Mám z toho radost a vůbec jí nezávidím, že jezdí na dánské workshopy s mými náměty.

Chodím na potenciálně pracovní schůzky se skvělými autory a šéfy produkčních společností. S hlavním scenáristou se už známe, říkáme jeho šéfovi. Potkali jsme se během takové malé revoluční snahy o modernizaci katedry scenáristiky, kam se on přišel vyjádřit k situaci jako absolvent. "A víte, že FAMU nemůže za vaše posraný životy?" ptá se nás šéf. Během schůzky dojde k ještě několika vtipným momentům. Do dějin jistě vstoupí moje hláška: "Snažím se moc nejíst, aby bylo vidět, jak jsem na tom špatně a že vážně potřebuju práci," které se oba povinně zasmáli. Jestli z toho bude spolupráce, je ve hvězdách. Šéf společnosti mi říká, že ho obzvlášť zaujala moje schopnost psát v angličtině. Pak zmiňuje několik projektů, na kterých se pracuje nebo pracovat bude a na moje opakované dotazy odpovídá: "Ne, tohle taky není v angličtině." Nakonec navrhuje, abych psala rozhlasovou hru. Na mou zaraženou odpověď, že s tím nemám žádnou zkušenost, vytáhne hlavní scenárista scénu z Karate Kida. "Víš, jak si Karate Kid stěžuje, že ho jeho mistr pořád nutí mýt auto, a on mu pak řekne, že ty pohyby při mytí, to už se vlastně učil kung-fu?" Ano, vím. Jen mě překvapuje, že to slyším od člověka, který se spolu se mnou účastnil protestu proti zkostnatělým metodám učení scenáristiky na FAMU. Fakt si myslí, že mě tam naučili kung-fu?

Pokračuju ve vývoji vleklého projektu se strašně talentovaným 3D animátorem. Momentálním malým úspěchem je pozvání na pitchingové fórum v Třeboni, kde můžeme projekt prezentovat. Je to soutěžní fórum, jehož vítěz dostane pozvánku do Francie na mnohem větší a prestižnější fórum, kde má šanci projekt prodat. Je to jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce - švadleno, dej mi šáteček, dám ho studánce a ta dá vodičku mému kohoutkovi. Leží tam na dvoře, nožky má nahoře, bojím se bojím, že umře!

Je to spíš: Jak se "prosedět" jako scenáristka. Trávím sezením u počítače tolik času, že jsem začala sama a dobrovolně doma cvičit jógu, abych umlčela zběsilé hejty svých kyčlí. A můj už tak dost špatný zrak mi ukazuje, že to pořád ještě jde i hůř. Když jdu ven bez brýlí, připadám si jako v krajince od Moneta. Impresionismus je moje denní realita.

Píšu tolik projektů najednou, že odpočívám od jednoho psaním druhého. Ve chvílích největší krize se můj mozek zasekne a donutí mě jít ven, jít spát, umýt nádobí nebo celý byt nebo psát na blog.

Pomáhám na FAMU učit prváky jako asistentka. Jde o obohacující zkušenost (nikoli v materiálním smyslu... jak naše sekretářka trefně řekla - částka která mi za to přistává na účtě ovlivní v mém životě leda to, jakou si dám sváču). Letos jsou čtyři - dvě mladé ženy a dva mladí muži. Jsou spontánní, ukecaní, zábavní a hlavně skutečně talentovaní. Povídka jedné z nich založená na reálné historce se zmraženou kočkou mi zajistila famózní úspěch na rodinné oslavě. Přísahám, že je to jediný případ, kdy jsem tu historku použila. Žádné plagiátorství, tím pohrdám!

Píšu dětskou knížku pro japonskou ilustrátorku, toho času studující na UMPRUM. Naše interakce je plná okouzlujících momentů, jako když jí přiznávám, že jsem se o jejich kultuře a historii nejvíc naučila z komiksu o králíku samurajovi Usagi Yojimbo. Nebo když mě ona pozve na oběd a pokládá už tradiční otázku: "Pořád ještě jsi vegetariánka?" aby mě následně pohostila sladkým vejcem se zeleninovou rýží a polévkou kombuča. ("Saki, co to sakra je kombuča?" - "My tomu říkáme čajová polévka z řas!" - "Hm, název sice nechápu, ale chutná to skvěle." - "Arigató!")