Jak se prosadit jako scenáristka (Prosinec 2016)

Postupně.

Pomalu.

Ale hlavně! Nepolevit.

Scénářů se píše tolik různých typů...

A samozřejmě - scénáře píše tolik různých typů (a typek)...

Takže, asi byste se rádi dozvěděli, jestli se teda tou scenáristikou živím.

Budu ještě chvíli napínat...

Dobrá zpráva je, že už nemusím psát zadarmo. Mám stálou práci, přesně tak. Ovšem není to úplně... úplně tak, že bych psala třeba seriál, nebo někde v televizi dělala dramaturga, že jo. Zatím. 

(Někteří už začínáte tušit.)

Ne, že bych se nesnažila. V uplynulém roce jsem vyvíjela původní náměty pro různé televizní formáty, psala jedny festivalové noviny, dokončily jsme se Saki knížku, hlásila jsem se na kurz televizního psaní do Německa a byla vybraná jako náhradník (pochvalný dopis komise jsem si v jednu chvíli chtěla zarámovat - a ve druhou ho spálit, fňu-kitty!), pitchovala námět na animovaný seriál na VAF v Třeboni, ostudně zanedbávala kreativní hlídání Holčičky They, účastnila se kurzu psaní pro animaci v Litomyšli (Anomalia Pro), trochu jsem dramaturgovala a učila jako asistentka na FAMU a to jsou všechno jen ty věci, na který jsem si teď momentálně dokázala vzpomenout. Bylo toho víc... ale splynulo mi to v jednu šílenou rozmázlou šmouhu, protože jsem tím rokem prolítla rychlostí komety. Moc nechybělo, a byla bych taky vyhořela v atmosféře, že by nezbyl ani milimetrový meteořík. 

Všechno to plápolání a plácání se ve vodách českého filmového rybníčku ukončila odpověď na nenápadný inzerát. A teď teda - fanfára - scenáristiku nejenom provozuju na volný noze, ale taky učím. A to prosím na střední průmyslovce. Když mi s koncem zkušebního období otrnulo, nadhodila jsem čtvrťákům, že by bylo fajn, kdyby vytáhli nějaké ty historky. Co by se hodily, dejme tomu, do thrilleru odehrávajícího se na střední. Nějaké nemístné aférky? Tajné spiknutí sekty satanistů? Přízračná hrůza, obcházející potemnělými chodbami (která by NEbyla školník)? Odpovědí mi byly lhostejné pohledy a krčení ramen. No bezva. Zas abych si to všechno vymýšlela sama! Začínám si vážně myslet, že hrdá prohlášení kolegů filmařů "založeno na skutečných událostech" jsou prachsprosté lži. Nic zajímavého se na světě prostě neděje. Ne, když je kolem nějaký scenárista.

Co se týče mojí volné nohy - píšu počítačovou hru! Jsem z toho strašně nadšená (miluju ten námět a designérku/ilustrátorku, která stojí za ním) a zároveň trochu vyklepaná, protože jsem hru ještě nikdy nepsala. Snad vám už brzy budu moct napsat něco víc a přihodit nějaké ty obrázky a odkazy. Není to český projekt. Nicméně jsem si všimla, že to ještě žádného českého hráče nezastavilo.

A aby toho nebylo málo, přidávám upřímný povzdech z května roku 2016, který jsem teď našla v nezveřejněných konceptech:

Festivaly jsou zábavný. Obzvlášť ty filmový! Tolik snímků, který člověk nemá možnost vidět nikde jinde. Já je neměla možnost vidět ani tam. Denně jsem obdivovala festivalovou kavárnu zevnitř, protože jsme měli podstav redaktorek. Kolem chodily všechny ty skvělý osobnosti, se kterýma jsem se ani neměla sílu fotit, a shodou okolností taky mí současní a bývalí studenti. Byli tam na workshopu a přemýšleli, jestli fakt takhle šíleně pracuju, nebo to datlování předstírám, abych vypadala důležitá. Děcka! Kdybych chtěla předstírat vlastní důležitost, jsou i jiné způsoby. Třeba ten jeden, co se obejde většinu času bez datlování, snese extravagantní oblíkání a aspirující scenáristi se při něm dozvědí, že si mají při psaní pravidelně updatovat logline a proč by expozice neměla být roztažená až do půlky scénáře.

Pro vás, kdo jste milovníky dobrých konců:

Thea našla letos pod stromečkem Ztracené jaro.

Co dělá Ztracené jaro?

(Tohle je příspěvek někdy z konce září, který jsem zapomněla publikovat. Není to ani tak UPDate, jako UPLate.)

Saki momentálně na UMPRUMce tiskne anglickou verzi. Pokud jste nikdy neviděli risograf, tak vězte, že vypadá podobně jako obří kancelářské kopírky. Až na to, že má poněkud komplikovanější ovládání a netiskne více barvami naráz. Ztracené jaro má barvy celkem čtyři: černou, červenou, modrou a žlutou. To znamená, že jedna stránka se tiskne celkem čtyřikrát, přičemž se papír do Risa musí vložit vždy správně a s milimetrovou přesností, jinak dojde k přetisku. Vytištěné listy se vloží do speciálních mřížovaných držáků, ve kterých se čerstvě potištěný papír nechá zaschnout.
Stavila jsem se po práci a snažila se být užitečná. Saki mě nechala držet papír ve správné pozici, protože zásobník, ze kterého si risograf bere jednotlivé listy, je mírně vychozený. Nastavovala risograf, posílala do tisku části jednotlivých ilustrací a byla maximálně soustředěná. Počítala si pro sebe ve své mateřštině: "Iči, ni, san, ši..." Připomínala mi odhodlané hrdiny naší knížky - zcela ponořená do své mise. Všudypřítomný pach chemikálií, linoryty, dřevoryty a překrásné tisky, rozvěšené všude po ateliéru, dokreslovaly atmosféru umělecké školy. Kromě nás se v ateliéru pohybovala ještě jeho vedoucí - s rozpuštěnými divokými kudrnami a malířským válečkem v ruce. Poklimbávala jsem nad papíry (scenáristka vs. ranní vstávání - 0:1) s pocitem hrdého rodiče dvojčat. Českou verzi knížky jsme už do světa vypustily, teď je řada na anglického sourozence. Ať si počtou i ti, kdo mou mateřštinou nevládnou. Je to slavnostní pocit. Přirovnala bych ho k pozvánce na obří mezinárodní párty, u které nevíte, kdo na ni přijde. Jedním jste si ale jistí - ten, kdo se dostaví, je nějakým způsobem nakloněn vaší tvorbě. A to pro nás umělce znamená hodně. Je to, jako by určitá osamostatněná část vaší existence zažívala uznání z vnějšku. Podobně se asi cítí rodiče, když jim děti nosí domů jedničky a pochvaly.

Před chvílí jsem dočetla prvních pět stránek knížky, přeložených do další - v pořadí druhé - cizí řeči. Připadá mi naprosto fascinující, jak se v přeloženém textu člověk jako autor vidí, ale zároveň odkrývá jeho další rovinu. Myšlenky typu: "Aha, ono se to řekne takhle?" a "Fíha, tohle zní v cizí řeči snad ještě líp!" se mísí s nadšenými představami - jak asi budou na Ztracené jaro reagovat čtenáři z téhle země? Díky přeložené ukázce to zjistím už celkem brzy.