Nenavádím nikoho k tomu, hodit si letos mašli.
Tohle totiž není příspěvek, který by chtěl radit druhým lidem.
Z mých příspěvků, nazvaných souhrnně Jak se prosadit jako scenáristka (prosinec 2016 a březen 2016), bylo myslím dostatečně zřejmé, o co se ve svém studentském a posléze i absolventském životě snažím. Pokud ne, tak si čtenář nepřečetl ani nadpis, a proto by měl se čtením přestat právě tady.
Vzhledem k tomu, že jsem zatím neuveřejnila souhrn "dvaceti zaručených rad profesionála pro začínající scenáristy", tak asi tušíte, že jsem se zatím neprosadila. Nebo si to aspoň myslím. Pravdou zůstává, že ze své momentální pozice nejsem schopna nahlédnout, zda už je to mé prosazení na spadnutí nebo na delší, ale slibné cestě nebo už dokonce denní realita. Anebo - a to je možnost, která lidi většinou dovede k závislosti na utišujících prostředcích, a mně alkohol nechutná, drogy neberou (šetřete dechem, já vím, že se to má dělat obráceně), kafe nepiju a čaj jsem si v afektu zapomněla na poličce v práci - je za dalekým horizontem, ke kterému v rámci tohoto jednoho konkrétního života nedopluju.
Co to vlastně je, prosadit se? Dělala jsem si tady legraci, že jsem spíš prosezená, než prosazená. To bylo předtím, než mé prosezenosti učinilo přítrž povolání středoškolské učitelky. Nebo to možná byla hospitace šéfa našeho oboru, který mi poradil namísto schovávání se za katedrou a stání v důlku před tabulí chodit mezi lavicemi.
Vždy jsem si představovala, že až se prosadím, tak:
a) všichni budou vědět, kdo jsem
b) na pultech knihkupectví budou vyskládané moje knížky (na tu chvilku, než se během několika hodin beznadějně rozprodají a já je pak budu podepisovat při autogramiádách)
c) uvidím svoje jméno v titulcích na stříbrném plátně
d) budu přednášet vysokoškolským studentům hladovým po mých moudrech
e) budu součástí filmařského power-páru typu Brangelina (nebo kdo je to teď ten nový power-pár)
f) budu cestovat po festivalech a workshopech
g) budu dávat rozhovory a pózovat pro ilustrační fota
h) někdo o mě určitě natočí dokument
Taky jsem doufala, že mě někdo konečně někdo objeví jako modelku a zpěvačku, protože přece nejsem jenom chytrá a talentovaná, ale i nadaná a krásná. (Viz. vílí foto předtím, než mi zvadl věneček. Ehm. To nevyznělo úplně dobře.)
Nemyslím, že je špatné mít ambice. Touha něčeho dosáhnout je koneckonců tím motorem, který nás pohání vpřed a ponouká k tomu, ať na sobě pracujeme. A to já ráda - práci na sobě.
Mám vyzkoušené, že pracovat na druhých lidech je nevděčné. Podobá se to házení žabek. Krátké záblesky nadšení, když se vržený kamínek dotkne v dokonalém úhlu několikrát po sobě hladiny a zanechá na ní prchavou stopu, než ho voda polkne a on se beze stopy potopí do hlubiny. Jako by nad hladinou snad vůbec nikdy nebyl. Depresivní! Práce na sobě je o něco bolestivější, asi jako kdybyste byli kus žuly, co se sám otesává kamenickým kladívkem. Trvá to zatraceně dlouho a nemáte ani, odkud se podívat, jak práce postupuje, protože jste v jejím ohnisku. Ale v konečném důsledku vám to tesání něco přinese a nakonec tu změnu vidíte taky. Můžete se třeba dovléct před hladinu toho jezera, na které jste dřív házeli žabky, a podívat se na svůj odraz.
Strávila jsem nějakou dobu vrháním kamenických kladívek do jezera. Pokud máte problém sledovat, kam těmi kladívkovými metaforami mířím... Snažím se říct, že jsem se nechala unést svým přesvědčením, že psaní je práce. Ona to je pravda, ale to neznamená, že si tu práci nemáte užívat. Nebo si od ní sem tam odpočinout.
Dostala jsem se do bodu, kdy jsem kývala prakticky na veškeré nabídky a psala najednou tolik projektů, že jsem už nevěděla, kde mi stojí hlava. Odměna za to byla symbolická, pokud vůbec nějaká. Ale byla jsem přesvědčená, že to musím vydržet, protože takhle to prostě chodí.
No... možná, že to tak skutečně chodí. Ale kdo říká, že to přesně tímhle způsobem má chodit mně?
Jako nesčetní jiní nadšenci do duchovního rozvoje, i já jsem si prošla studiem Čtyř dohod, kurzy reiki, používáním afirmací, meditací, výklady karet a mnohým dalším. Některé postupy sebe-harmonizace a náhledy na svět se mi osvědčily, jiné nikoli. Za všemi těmi filozofiemi a metodami se skrývá jedna moudrost, a tu začínám chápat (nebo aspoň doufám!) až teď.
Umožni. Uvolni něčemu novému prostor. Dovol věcem, ať se dějí.
Není to myšlené jako náhrada onoho zavrhovaného konceptu, na kterém údajně stojí dnešní společnost a kterým je "dělání". Dělání je totiž nenahraditelné! Má zkušenost potvrzuje, že sedět v lotosovém sedu (ten popravdě fyzicky nezvládnu, takže spíš v sedu tureckém) a meditovat na mantru Om namah šivája nestačí. Je to sice všechno boží - Om namah šivája je skvělá mantra a meditaci zatím překonává co do míry uvolnění jen orgasmus - ale aby se v životě jedince daly věci do pohybu, tak se musí dát do pohybu i jedinec.
Jde tedy o rovnováhu "dělání" a "umožňování".
Není tomu tak dlouho, co jsem si dovolila odpočívat jeden den v týdnu. Rozhodnutí zavést sama pro sebe jeden den, kdy nebudu dělat ale vůbec NIC přišlo poté, co jsem se nutila pracovat i o víkendech, výsledky byly hrozivé, doprovázené výčitkami a větší a větší únavou. Nechtěla jsem vyhořet ještě před třicítkou a navíc švorc. Když už vyhořet, tak máte mít aspoň na účtě pár stovek tisíc, ne? Z čeho byste si jinak zaplatili pobyt v ašrámu, kam prchnete hledat sami sebe a vyřvávat mnohé jiné mantry než jen Om namah šivája, ptám se?
(zdroj obrázku - facebook)
Abych to zkrátila - a dala za pravdu svému příteli, který mi to, co se tady chystám napsat, opakoval celý podzim.
Rozhodla jsem se -
(byla okolnostmi dovedena?/skoro se z toho všeho zbláznila?/proležela dva týdny v posteli neschopná dělat vůbec nic?/začala chodit na terapii? - nehodící se škrtněte)
- že už nebudu řešit, kolik projektů, které jsem psala, nevyšlo. (Nebudu to počítat! Stejně si čísla nikdy nepamatuju.)
- že už nebudu kývat úplně na všechno.
- že budu kývat jen na věci, které bych bývala psala i zadarmo. Protože práci, která mě živí, už mám.
- že se budu věnovat aktivnímu odpočinku a dalšímu rozvoji svých schopností.
- že se nebudu bezhlavě hnát za projekty, ale nechám je taky přicházet ke mně.
Za odměnu obrázek s kočičákem ze pštrosí farmy.
Co se týče toho seznamu, který shrnuje mé představy o prosazení. Jen tak pro zajímavost vyznačím ty body, ke kterým už v mém životě došlo.
Až se prosadím, tak:
a) všichni budou vědět, kdo jsem - je to pravda u nás v práci, v mém okruhu filmařskách kontaktů a v komunitě indie game vývojářů
b) na pultech knihkupectví budou vyskládané moje knížky - počítá se Ztracené jaro v Artmap?
c) uvidím svoje jméno v titulcích na stříbrném plátně - počítají se studentské filmy? Já je počítám a nestěžuju si!
d) budu přednášet vysokoškolským studentům hladovým po mých moudrech - to se mi splnilo dokonce ještě za studií a teď to pokračuje na střední. Jen ten "hlad po moudrech" je potřeba brát s rezervou. Kolem dvanácté a páté už nám všem zbývá jen ten hlad.
e) budu součástí filmařského power-páru typu Brangelina - místo filmařského si dosaďte indie vývojářského :) Nejsme slavní, ale v mých očích jsme oba borci. I náš vztah je borec. Dává to zatím natažený i přes oceán a rozprostřený na dvou kontinentech.
f) budu cestovat po festivalech a workshopech - plnilo se a dál se plní
g) budu dávat rozhovory a pózovat pro ilustrační fota - plní se díky naší počítačové hře Idearum, která je momentálně ve vývoji
h) někdo o mně určitě natočí dokument - tohle mě vlastně skoro rozesmálo, protože my účastníci jsme v létě všichni byli figuranty dokumentu o Stuganu, bylo to neplánované a skvělé
Jasně - odškrtávání položek v seznamech o ničem nevypovídá. Ale když jde o to, umlčet sebedestruktivní urýpaný mozek... tak co? Prosadila jsem se už?
A není to nakonec jedno?
Jasně - odškrtávání položek v seznamech o ničem nevypovídá. Ale když jde o to, umlčet sebedestruktivní urýpaný mozek... tak co? Prosadila jsem se už?
A není to nakonec jedno?
