Opilý koráb

Matně se pamatuju, že zadání znělo nějak jako: inspirujte se vybranou básní. Netuším, ve kterém ročníku střední jsem v té době byla, ale má fascinace Isaacem Asimovem a Rimbaudova báseň vykrystalizovaly v následující povídku, kterou jsem z nostalgie ani nijak neupravovala. Soudě podle stylu psaní bych řekla, že vznikla ještě před románem. (Na ukázku z mého prvního - a dosud jediného dokončeného - románu se můžete těšit v nejbližších dnech :)

____________________________________________

Opile se převaloval nekonečnem a pozoroval hvězdy, planety a mlhoviny. Byl na něj fascinující pohled – nádherný ladný trup, přísně aerodynamický tvar, zkrátka, každý kousíček jeho těla byl naprosto dokonalý. Ale přesto všechno se cítil strašlivě, strašlivě osamělý… Už neměl nikoho, s kým by si mohl popovídat. Nikoho, koho by mohl alespoň pozorovat. Zlaté rybičky, které si posádka vzala do vesmíru s sebou, nepřežily bez kyslíku o mnoho déle než lidé. A on byl teď odsouzený k věčné samotě. Bylo to nesmírně kruté.

Říkali mu Danny. Byl palubní počítač, program vyvinutý americkými vědci tak, aby mohl svými duševními schopnostmi plně konkurovat člověku. Umělá inteligence, říkali. A on skutečně byl inteligentní. Pro posádku lodi Hermes představoval nejen program, který jim pomáhal při řízení lodi, ale i přítele, se kterým si mohli popovídat. Měli ho skutečně rádi, a on, i když svoje pocity nedovedl pojmenovat tak přesně jako jeho lidští kolegové, měl rád je. Zdaleka nejradši měl ale kapitána Donnovanovou. Byla to žena sice křehkého vzezření, ale obrovské inteligence, a jako jediná z posádky dovedla nejen vypočítat z paměti dvanáctou odmocninu téměř čehokoli, ale i použít řasenku v beztížném stavu. Měla obrovské modré oči. Ještě teď si pamatoval, jak je nevěřícně vykulila, když jí sdělil, že vzduchový recyklátor nefunguje. „Na kolik procent jsi si jistý pravdivostí této informace?“ vyhrkla hned nato. „Sto procent,“ odpověděl jí, a protože od lidí už leccos pochytil, dodal: „Bohužel.“

Kapitánka okamžitě svolala poradu. Všech pět členů posádky se sešlo v místnosti zvané jídelna, aby došli k jedinému závěru – nemají na recyklátor náhradní díly. Od Země jsou vzdáleni pět dní, od mezinárodní kosmické stanice čtyři. A vzduch jim vydrží maximálně 72 hodin.

„Tohle je, obávám se, konec naší mise.“ Povzdechl si vrchní technik Jeremy. „Musíme uvědomit Rogera.“ Prohlásila rozhodně kapitánka. Roger Kingsley byl šéf celé mise. Dohlížel ze Země na posádku a pod jeho velením pracoval také tým specialistů na Houstonské základně. Když navázali spojení s Hermesem, předstíral překvapení. „Něco v nepořádku, kapitáne Donnovanová?“ Byla nezvykle bledá. „Ano, pane,“ potvrdila mu hlasem, který se trochu chvěl. „Vzduchový recyklátor má vážnou závadu. Před několika hodinami byl vyřazen z provozu, a my ho nedokážeme opravit.“ Jeden ze specialistů, sedící nedaleko Kingsleyho, zvedl hlavu. „Je to vážné,“ hlesl. „Nemají dost kyslíku.“ Kingsley se chystal něco říct, ale Donnovanová na něj dál upírala naléhavý pohled. „Věděli jste o tom?“ zeptala se důrazně. „Co tím myslíte, Donnovanová?“ zamračil se Kingsley. „Věděli jste, že je ten přístroj poruchový?“ zeptala se ho chladně kapitánka. Dva technici si vyměnili zoufalé pohledy. Jeden z nich si složil hlavu do dlaní. Kingsley jim nevěnoval pozornost. Kapitánka pokračovala: „Myslím, že ano. Loď ještě nebyla stoprocentně ozkoušená. Ale přesto jste se rozhodli nás vyslat na Mars. Věděli jste, že tato situace může nastat, a neudělali jste nic, abyste jí předešli. Potřebovali jste lidskou posádku, která by sebrala na povrchu vzorky. Pro případ, že by nepřežila zpáteční cestu, máte Dannyho, který dokáže s lodí přistát. Jen jste nás využili.“ „To je směšné,“ prohlásil Kingsley. „Věděli jste, jaké riziko podstupujete.“ Kapitánka přerušila spojení. Kingsely se obrátil ke svému týmu. „Tohle jste nikdy neslyšeli, jasné? Kdyby se ta zpráva dostala ven, je s námi konec.“

Danny sledoval poblikávající světla hvězd. Blížil se k Zemi. Modrá planeta už byla dobře viditelná, zahlédl i světla, která vydávaly světové metropole. Vypadala nádherně. Celý vesmír byl nádherný. Nechtělo se mu opouštět to fascinující místo. Jak se tak převaloval v prázdnotě, napadlo ho, že už za pár hodin ho zavolá Houston. Budou po něm chtít, aby přistál. A když bude na Zemi, pravděpodobně se už nikdy do vesmíru nepodívá. Vzpomínal na posádku a na jejich poslední hodiny. Poslouchali Mozarta, popíjeli víno, které na loď propašoval Jeremy, a povídali si. Hodně se smáli. Kapitánka si snad poprvé v životě rozpustila vlasy a zástupce kapitána Clark, jinak věčně zachmuřený a vážný, vyprávěl sprosté vtipy. Dokonce i zlaté rybičky se chovaly divně. Možná to bylo tím, že jim Jeremy nasypal trojitou dávku krmení.

„Je mi líto, že tě tu necháme samotného, Danny,“ povzdechla si kapitánka. Počítač jí chvíli neodpovídal. „Budete mi chybět,“ řekl na konec. Jeremy se hlučně vysmrkal. „Ty nám taky,“ špitla Donnovanová.

O pár hodin později se všichni naposledy objali, zapěli si americkou hymnu a spolykali kapsle s kyanidem draselným. A od té doby byl Danny úplně sám.

V prvních hodinách bez posádky se domníval, že se nakazil od lidí věcí, kterou sám nazýval emoční vir. Cítil se totiž hrozně. Bylo mu smutno a zároveň měl vztek na ty dole na Zemi, že nechali jeho posádku napospas osudu. Že je jen využili. I jeho se chystali využít. Nechají ho, aby jim dovezl na Zemi vzorky z Marsu, a pak ho rozeberou. Dlouho nad tím přemýšlel a pozoroval při tom hvězdy. Přemýšlel dlouho, a nakonec na to přišel.

„Danny, tady Kingsley, Houston, potvrď spojení.“ „Tady Danny, Hermes, potvrzuji,“ odpověděl počítač. „Danny, zanedlouho se dostaneš na oběžnou dráhu Země. Zasíláme ti souřadnice potřebné k přistání.“ Informoval ho Kingsley a kývl na jednoho ze specialistů, který odeslal lodi zmíněné informace. Po chvilce zalapal po dechu. „On mi to vrátil,“ vydechl. „Cože?“ zamračil se Kingsley. „Danny, posíláme ti souřadnice. Bez nich se na zem nedostaneš.“ Řekl přísně. Počítač nereagoval. Kingsley začínal tušit potíže. „Danny!“ „Promiňte, veliteli,“ ozval se konečně počítač. „Ale myslím, že vám na ty souřadnice kašlu. Sbohem.“ „Přerušil spojení!“ informovala jedna z radistek. „Zkoušejte to,“ zavrčel Kingsley, ale bylo mu jasné, že prohrál.

„Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví,

 s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,

 zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy

 ohniví letouni, jimž patří budoucnost?“ pobrukoval si Danny milovanou báseň kapitána Donnovanové. Pak se prostory lodi rozlehla nesmrtelná Mozartova hudba.

„Mám to, pane,“ prohlásil náhle radista. „Můj Bože, on poslouchá Mozarta!“ Kingsley si skousl spodní ret. I posádka Hermese poslouchala Mozarta. Těsně předtím, než spolykala ty kapsle.

„A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek

 už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,

 už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek

 a plavat před strašným pohledem pontonů!“ zpíval Danny a koráb se převaloval vesmírem. Ještě naposledy přehlédl hluboký, nekonečný vesmír kolem sebe. Naposledy se zaposlouchal do tónů hudby. A pak –

„Konec. Spojení je přerušeno,“ oznámila do ticha pozemské základny radistka. „Zkoušejte to dál!“ soptil Kingsley, ale bylo mu jasné že to bude k ničemu. „Hermes nereaguje. Jako.. jako by byl mrtvý,“ oznámil mu radista tiše. „Chcete mi snad říct, že ten stroj, ten program, že ta věc spáchala sebevraždu?“ „Obávám se, že přesně tak to je.“ Povzdechl si jeden z techniků. Radistka si sundala sluchátka. „Nemůžeme dělat vůbec nic. Přišli jsme o něj.“ Lidé z týmu si jeden po druhém sundali sluchátka a podívali se po sobě. Mise byla ztracená. Vzorky z paluby Hermese už nikdy nezískají.

Opuštěnými prostory lodi se linula hudba. Teleskopy snímaly okolní vesmír, jako by se nic nestalo.

Hermes se dál opile převaloval nekonečnem.