Holčička a Slečna zase spolu (tvoří)

Po dlouhé době jsme se do toho s Theou zase pořádně obuly. 

V tom mezičase, co jsme se neviděly, Holčička dostala mobil, takže se jí otevřel svět sociálních sítí a rozmanitých platforem. Slečna to přijala zprvu se smíšenými pocity. (Přece jenom je příslušnicí generace, která své první mobily dostávala ve dvanácti. Rozhodně to nebyly smartphony. Ne, byly to ony legendární nezničitelné Alcately* a Nokie, co vypadaly jako cihly s tlačítky. A podobně jako cihlami, i jimi by se daly rozbíjet okna a lebky.)  Trochu se obávala, že ji Holčička bude zasypávat obrázky a gify. Cizími. (Měla pravdu. Naštěstí to Holčičce dlouho nevydrželo.)

Poslední společné odpoledne už se zase neslo v kreativním duchu. Po obvyklých dotazech na Slečnin milostný život ("Cože?! On uměl kouzlit? A co ti vykouzlil?" - "Ne, Theo, říkala jsem, že kouřil... A nevykouzlil mi naštěstí nic.") přišla diskuze o příbězích.

"Víš, proč Disney vždycky zabije rodiče hlavního hrdiny?" ptá se Thea vážně.

"Jo, vím. Ale řekni mi, co o tom víš ty," suverénně odpoví Učitelka scenáristiky, Paní příběhů z rodu Výřečných, Planoucí žárem inspirace, avšak sama nespálená, Velká vypravěčka osobně.

"Jeho máma byla doma a začalo hořet od krbu a ona tam umřela. A on teď chce, aby všichni věděli, jaký to je."

Velká vypravěčka ztratila řeč, tohle jaksi nevěděla. Nakonec ze sebe vypravila: "Waltovi uhořela máma?!"

"Jo."

"No ale - Walt už je dávno mrtvej, Theo. Ty filmy píšou jiný lidi, proč se to tam objevuje pořád?"

"Hm... Ale když dělali ten film o kolouškovi, tak ještě žil?"

"To asi jo. No každopádně. Víš, proč je důležitý, aby hrdinovi rodiče umřeli? Z pohledu vypravěče příběhů?"

"To nevim."

"Aby ho neměl kdo chránit a on zůstal na všechno sám. Kdyby Bambiho máma neumřela, pořád by se o něj starala a všechno za něj řešila. A on by se vůbec nezměnil, protože by se nemusel o nic snažit."

"No ale i tak by to byl hezkej film?!"

"To možná, ale Bambi by nebyl žádnej hrdina."

"Jak to?"

"Aby se postava stala hrdinou, tak musí přijít o rodiče nebo o učitele, kteří by ji vedli. Jinak se neosamostatní a nenastoupí na cestu za dobrodružstvím. A nikdy z ní nic pořádnýho nebude!"

"No to asi jo... Ale Aničko... Ty mi prosím tě neumírej."

Načež jsme přišly s příběhem, kde je úplně všechno: mrtví rodiče, dohodnutý sňatek, nepřizpůsobivá hlavní hrdinka versus konzervativní společnost, mechanická steampunková udělátka, pět chrtů a kůň Hektor.

Díky zázrakům moderní techniky mě Thea zásobuje náměty k příběhu ("A co kdyby jim hořelo v kuchyni a museli se přestěhovat do Anglie?!"; "Může mít Vilém koně a může se ten kůň jmenovat Hektor?") a návrhy postav, zatímco já jí posílám odkazy na pinterestové nástěnky a nápady na obrázky.

Kromě toho, že se nějak nemůžeme shodnout na věku postav, má Holčička Thea taky tendenci mi (ne)nápadně cpát návrhy úplně jiných jmen. Jenže já už s původními jmény sepsala sedmistránkový námět. Heleno! Viléme! Dorotko! Já se vás nevzdám. 

Nemůžu sice mluvit i za Holčičku, ale WhatsApp s Pinterestem mi přijdou jako dary z nebes. Čekám s mírnými obavami na chvíli, kdy pro Theu začne být pípání messengeru s mými nadšenými návrhy otravné. Zatím se ale zdá být stejně nadšená jako já. Holčička a Slečna jsou zkrátka zpět. A tentokrát je to velký. Stay tuned!

________________________

* Sdílené video nemusíte vidět celé, ale na 7:12 začíná legendární vyzváněcí tón Top Secret :) Ach ta nostalgie!!

Jak se prosadit jako scenáristka (Prosinec 2016)

Postupně.

Pomalu.

Ale hlavně! Nepolevit.

Scénářů se píše tolik různých typů...

A samozřejmě - scénáře píše tolik různých typů (a typek)...

Takže, asi byste se rádi dozvěděli, jestli se teda tou scenáristikou živím.

Budu ještě chvíli napínat...

Dobrá zpráva je, že už nemusím psát zadarmo. Mám stálou práci, přesně tak. Ovšem není to úplně... úplně tak, že bych psala třeba seriál, nebo někde v televizi dělala dramaturga, že jo. Zatím. 

(Někteří už začínáte tušit.)

Ne, že bych se nesnažila. V uplynulém roce jsem vyvíjela původní náměty pro různé televizní formáty, psala jedny festivalové noviny, dokončily jsme se Saki knížku, hlásila jsem se na kurz televizního psaní do Německa a byla vybraná jako náhradník (pochvalný dopis komise jsem si v jednu chvíli chtěla zarámovat - a ve druhou ho spálit, fňu-kitty!), pitchovala námět na animovaný seriál na VAF v Třeboni, ostudně zanedbávala kreativní hlídání Holčičky They, účastnila se kurzu psaní pro animaci v Litomyšli (Anomalia Pro), trochu jsem dramaturgovala a učila jako asistentka na FAMU a to jsou všechno jen ty věci, na který jsem si teď momentálně dokázala vzpomenout. Bylo toho víc... ale splynulo mi to v jednu šílenou rozmázlou šmouhu, protože jsem tím rokem prolítla rychlostí komety. Moc nechybělo, a byla bych taky vyhořela v atmosféře, že by nezbyl ani milimetrový meteořík. 

Všechno to plápolání a plácání se ve vodách českého filmového rybníčku ukončila odpověď na nenápadný inzerát. A teď teda - fanfára - scenáristiku nejenom provozuju na volný noze, ale taky učím. A to prosím na střední průmyslovce. Když mi s koncem zkušebního období otrnulo, nadhodila jsem čtvrťákům, že by bylo fajn, kdyby vytáhli nějaké ty historky. Co by se hodily, dejme tomu, do thrilleru odehrávajícího se na střední. Nějaké nemístné aférky? Tajné spiknutí sekty satanistů? Přízračná hrůza, obcházející potemnělými chodbami (která by NEbyla školník)? Odpovědí mi byly lhostejné pohledy a krčení ramen. No bezva. Zas abych si to všechno vymýšlela sama! Začínám si vážně myslet, že hrdá prohlášení kolegů filmařů "založeno na skutečných událostech" jsou prachsprosté lži. Nic zajímavého se na světě prostě neděje. Ne, když je kolem nějaký scenárista.

Co se týče mojí volné nohy - píšu počítačovou hru! Jsem z toho strašně nadšená (miluju ten námět a designérku/ilustrátorku, která stojí za ním) a zároveň trochu vyklepaná, protože jsem hru ještě nikdy nepsala. Snad vám už brzy budu moct napsat něco víc a přihodit nějaké ty obrázky a odkazy. Není to český projekt. Nicméně jsem si všimla, že to ještě žádného českého hráče nezastavilo.

A aby toho nebylo málo, přidávám upřímný povzdech z května roku 2016, který jsem teď našla v nezveřejněných konceptech:

Festivaly jsou zábavný. Obzvlášť ty filmový! Tolik snímků, který člověk nemá možnost vidět nikde jinde. Já je neměla možnost vidět ani tam. Denně jsem obdivovala festivalovou kavárnu zevnitř, protože jsme měli podstav redaktorek. Kolem chodily všechny ty skvělý osobnosti, se kterýma jsem se ani neměla sílu fotit, a shodou okolností taky mí současní a bývalí studenti. Byli tam na workshopu a přemýšleli, jestli fakt takhle šíleně pracuju, nebo to datlování předstírám, abych vypadala důležitá. Děcka! Kdybych chtěla předstírat vlastní důležitost, jsou i jiné způsoby. Třeba ten jeden, co se obejde většinu času bez datlování, snese extravagantní oblíkání a aspirující scenáristi se při něm dozvědí, že si mají při psaní pravidelně updatovat logline a proč by expozice neměla být roztažená až do půlky scénáře.

Pro vás, kdo jste milovníky dobrých konců:

Thea našla letos pod stromečkem Ztracené jaro.

Co dělá Ztracené jaro?

(Tohle je příspěvek někdy z konce září, který jsem zapomněla publikovat. Není to ani tak UPDate, jako UPLate.)

Saki momentálně na UMPRUMce tiskne anglickou verzi. Pokud jste nikdy neviděli risograf, tak vězte, že vypadá podobně jako obří kancelářské kopírky. Až na to, že má poněkud komplikovanější ovládání a netiskne více barvami naráz. Ztracené jaro má barvy celkem čtyři: černou, červenou, modrou a žlutou. To znamená, že jedna stránka se tiskne celkem čtyřikrát, přičemž se papír do Risa musí vložit vždy správně a s milimetrovou přesností, jinak dojde k přetisku. Vytištěné listy se vloží do speciálních mřížovaných držáků, ve kterých se čerstvě potištěný papír nechá zaschnout.
Stavila jsem se po práci a snažila se být užitečná. Saki mě nechala držet papír ve správné pozici, protože zásobník, ze kterého si risograf bere jednotlivé listy, je mírně vychozený. Nastavovala risograf, posílala do tisku části jednotlivých ilustrací a byla maximálně soustředěná. Počítala si pro sebe ve své mateřštině: "Iči, ni, san, ši..." Připomínala mi odhodlané hrdiny naší knížky - zcela ponořená do své mise. Všudypřítomný pach chemikálií, linoryty, dřevoryty a překrásné tisky, rozvěšené všude po ateliéru, dokreslovaly atmosféru umělecké školy. Kromě nás se v ateliéru pohybovala ještě jeho vedoucí - s rozpuštěnými divokými kudrnami a malířským válečkem v ruce. Poklimbávala jsem nad papíry (scenáristka vs. ranní vstávání - 0:1) s pocitem hrdého rodiče dvojčat. Českou verzi knížky jsme už do světa vypustily, teď je řada na anglického sourozence. Ať si počtou i ti, kdo mou mateřštinou nevládnou. Je to slavnostní pocit. Přirovnala bych ho k pozvánce na obří mezinárodní párty, u které nevíte, kdo na ni přijde. Jedním jste si ale jistí - ten, kdo se dostaví, je nějakým způsobem nakloněn vaší tvorbě. A to pro nás umělce znamená hodně. Je to, jako by určitá osamostatněná část vaší existence zažívala uznání z vnějšku. Podobně se asi cítí rodiče, když jim děti nosí domů jedničky a pochvaly.

Před chvílí jsem dočetla prvních pět stránek knížky, přeložených do další - v pořadí druhé - cizí řeči. Připadá mi naprosto fascinující, jak se v přeloženém textu člověk jako autor vidí, ale zároveň odkrývá jeho další rovinu. Myšlenky typu: "Aha, ono se to řekne takhle?" a "Fíha, tohle zní v cizí řeči snad ještě líp!" se mísí s nadšenými představami - jak asi budou na Ztracené jaro reagovat čtenáři z téhle země? Díky přeložené ukázce to zjistím už celkem brzy.

Ztracené jaro v Německu /// The Lost Spring in Germany

Ztracené jaro se vydává do světa, ale ztratit se v něm nehodlá! Rozjely jsme se do Berlína na den otevřených dveří UdK - místní umělecké univerzity (Universität der Künste Berlin). Štěstí nám přálo a zatímco jsme obdivovaly instalaci studentských prací, mezi kmitajícími ilustrátory, dolaďujícími své expozice, se objevil pan Henning Wagenbreth - známý německý ilustrátor a vedoucí ateliéru ilustrace. Byl natolik milý, že nás podpořil koupí knížky a nechal si ji i podepsat :)

The Lost Spring is going abroad yet it doesn't plan on getting lost behind borders! We went to Berlin to see the Open Door Day at UdK - Universität der Künste Berlin, the local art uni. We got lucky. While admiring student work that was being installed right in front of our eyes, among busy illustrators who were finishing their expositions we saw Mr. Henning Wagenbreth - well-known German illustrator and head of Atelier of illustration. He was so kind that he supported us by buying our book and even asked us to sign it for him :)

Ztracené jaro - Představuje se knížka Saki Matsumoto a Anny Bobrekové /// The Lost Spring - Introducing the book of Saki Matsumoto and Anna Sophia Bobreková

Po reportážním projektu Pes a jeho pán/ paní jsme se spolu se Saki pustily do něčeho většího. A to rovnou do knížky! Saki se totiž rozhodla, že by svou diplomovou prací ráda vyjádřila rozdílný způsob, jakým Japonci a Češi vnímají přírodu. A protože máme obě rády japonskou a českou mytologii, bylo jasné, že v našem příběhu se to bude jen hemžit nadpřirozenými bytostmi, přírodními duchy a božstvy. Jde o pohádku pro děti, a tak nechybí ani dětský hrdina, který se přidá ke dobrodružství dvou japonských kami v české kotlině. O co v příběhu jde, nebudeme zatím prozrazovat! Potkáte se v něm s Hejkalem, dvěma liščími božstvy jménem Inari a Miketsu, zakletým Sovím klukem, Vodníkem, vílou Prvosenkou a duchem Masopustem. Ztracené jaro ušlo od prvotního námětu obří kus cesty (někdy se z mého pohledu trochu vleklo, případně rovnou klopýtalo), aby triumfálně zakotvilo na 50 stranách bohatě ilustrovaného paperbacku. Jde o ruční práci, proto je počet výtisků zatím omezený. Jak můžete vidět z přiložené galerie, sešíváme a lepíme jednotlivé knížky samy :) Na podzim připravujeme také anglickou verzi knížky!


After finishing the report about dogs and their owners, Saki and I decided to create something much bigger. A book! In her diploma work, Saki wanted to introduce a different perception that Japanese and Czech people have of nature. Both of us like Japanese and Czech mythology so it was clear that our story-world will be inhabited by supernatural creatures, ghosts of nature and gods. Of course there will be a child hero joining two Japanese kami on their adventure in Bohemia, as it is a fairy tale for children. We won´t be sharing details of the story yet. However, you will meet Heikal (Czech forest ghost), two fox gods called Inari and Miketsu, enchanted Owl-kid, Waterman, the Primrose fairy and a Masopust ghost. The Lost Spring experienced a long journey since the original idea. In my point of view, it was sometimes going slowly and at times even stumbling but it eventually landed on 50 pages of richly illustrated paperback. It is a hand work so the amount of copies is limited. As you can see from the gallery, we are sewing and binding books by ourselves. The English version of the book is coming this fall!

Jak se váže knížka? /// Binding the book.

Ze skicáku ilustrátorky Saki /// From Saki´s sketchbook:

Prezentace hotové knížky na výstavě absolventských prací UMPRUM /// Presentation of the finished book at the diploma exhibition of UMPRUM in Prague:

vysmáté autorky ("Hurá, ten nejtěžší kus máme za sebou! Nebo ne?") ///

happy authors ("Yay, we are done with the most difficult part! Or are we?!")

Ztracené jaro je teprve na začátku! Těšte se na další příspěvky! /// The Lost Spring is only beginning its journey! More posts are coming :)

Reportáž: Pes a jeho pán / paní

"Holčička a Slečna" představují první komiks!

Následující dílo bylo vymyšleno a nakresleno během cca dvou hodin "kreativního hlídání", což je můj termín, jehož obsah a filozofii za ním skrytou bych ráda co nejvíce rozšířila. Spočívá v tom, že se buď dílem náhody, anebo přičiněním uvědomělého rodiče sejdou nadšený amatér-dítě a (více či méně) protřelý profesionál-dospělý. Dva posledně jmenovaní by měli sdílet nadšení pro stejný obor. V případě They a mne je to tvorba komiksů a ilustrace knížek. Thea je na svůj věk až nechutně talentovaná. Z mojí vlastní zkušenosti: takovým dětem hrozí, že je někdo (nejčastěji dospělý, ehm ehm, i vy zakomplexované ostudy jedny) začne srážet a podrývat jejich sebevědomí, namísto toho, aby jejich talent rozvíjel. Takže jsem se pasovala do role hrdinného mentora, který bude navzdory vlastní nejisté budoucnosti Theu nenásilně utvrzovat v tom, že se může uživit svým talentem. A to tím, že ji budu chodit "kreativně hlídat", přičemž kreativní bychom měly být při tom obě! Já jako scenáristka pomáhám s vymýšlením příběhu, zatímco ilustrátorka Thea navrhuje postavy a prostředí a podle mých instrukcí následně (vhodně rozokénkovaný) příběh kreslí. Pojmenovala jsem zatím pracovně naši dvojici "Holčička a Slečna". Thea je Holčička, protože si ještě nemůže založit ani profil na facebooku a já jsem Slečna, protože... no, nejsem vdaná?!

Velikonoce jsou za dveřmi a proto vám jako první ukázku své spolupráce a nově vznikajícího fenoménu kreativního hlídání dětí přinášíme VELIKONOČNÍ PŘÍBĚH kuřete Vincenta a zajíce Benjamína.

Jedna Věta

Zadání Marka Vajchra z Revolver Revue pro bandu studentů scenáristiky. Napište jednu větu denně o svém životě.

10.4.2012

Absťák vrcholí zrovna tu poslední noc, co jsem sama, a aby toho nebylo málo, nějakej pán nám na oborovém semináři povídal o chaosu a feminismu a mně přitom před očima minuty vlastního života přecházely v kapalné skupenství a protékaly výlevkou někam do háje…

11.4.2012

Ptám se gynekoložky na hormonální antikoncepci a ona odpovídá, že mé obavy, že bych snad jednou po vysazení prášků nemohla otěhotnět, jsou liché a měla bych se spíš obávat vysokého tlaku a trombózy – já nahlas polknu a beru si dva týdny na rozmyšlenou a asi je strávím v celibátu.

12. 4. 2012

Migréna.

13. 4. 2012

V kimonózním župánku vypadám jak japonská kurvička.

14. 4. 2012

Jedu k babičce, dáme si spolu oběd, velmi pomalu se projdeme na hřbitov, pozdravíme se s dědou a vyhodíme plesnivějící kytky, večer mi ujede zpáteční autobus a na nový čekám hodinu, za všechno může sirup s příchutí Mojito, zpátky v Praze praskám v metru bublinkovou fólii až v ní nezbyde vůbec žádný vzduch a pak konečně – večeře v hospodě kterou ani jeden z nás nezná, ale měli volný stůl, Milý se dojímá a slibuje že se mi bude víc věnovat a to všechno jen proto, že jsem mu darovala komiks.

15. 4. 2012

Edgar Wright je génius a až budu velká, chci režírovat jako on – jo a taky se mi podařilo použít přímení našeho děkana jako citoslovce. („Jech!“)

16. 4. 2012

Když se ptám, jestli na tý akci bude bezlepkový občerstvení, tak se prosím pokuste nesmát – mý nervy na tom nejsou nejlíp a pečivem si je obalovat nemůžu.

23. 4.

Nástup tvůrčího transu – Milý poslouchá dookola jednu skladbu, kouří strašně moc cigaret a pobíhá po lese, zatímco já jsem v Arkansasu a chodím a klepu cizím lidem na dveře.

24. 4. 12

Jsem na sebe hrdá, že jsem dnes vrátila nechtěný modem a naštvaná, že jsem málem zapomněla na svátek bráchy a táty a dědy.

26.4.12

V osm ráno zvedám telefon a dozvídám se, že garsonka je naše.

27.4.12

Stěhování, takže je první letněpočasní den a naše organizační schopnosti mizerné.

28.4.12

Jsme v garsonce den a už k nám chce z Norska přijet návštěva?!

30.4.12

Kámoška s mým Milým se k sobě chovají slušně, ale je to divná a napjatá slušnost a já jsem z ní nervózní.

3.5.12

Milého opilý příchod v osm ráno: „Vypil jsem toho tolik, že by to zabilo vás obě!“ 

4.5.12

Stěhuju s tátou do garsonky akvárko s rybičkama, který mi věnovala Kámoška před rokem, když ještě žila v Praze.

6.5.12

Rybičky jsou v novém domově šťastné jako nikde předtím, možná to bude tím, že Milý je na rozdíl ode mě nezapomíná krmit.

7.5.12

V tramvaji preferuji červené sedačky, už od dětství.

21.5.12

Milého ostříhal jeho ožralej kameraman, pojali to jako street performance před hospodou a já jsem ráda, že jsem u toho nebyla.

27.5.12

Začínáme s Milým trávit víc času venku na vzduchu: Náš soused bude moct sundat hrnek ze zdi a ucho z hrnku a šetřit svoje vzácné tělní tekutiny.

4.6.12

V kavárně čekám hodinu na majitele, uvážu si reklamní zástěru s logem ležáku Ježek, uklízím nádobí do myčky a přijdu si konečně po dlouhé době kurevsky užitečně!!!

16.6.12

Hotelový pokoj má rozměry jak kajuta ponorky a palandu jak vězeňská cela. Dvě hvězdičky vysvětlujou fakt, že podlaha sprchy má v sobě vedle odtoku i záchodovou mísu, na stěně umyvadlo – koupelna typu vše v jednom, proč jen to nenapadlo naší paní domácí, když kdysi předělávala garsonku?!

17.6.12

Jako správné české turistky žereme se Sněhurkou na lavičce salám s chlebem a tuňákovou konzervu, do restaurací jež jsou 3,44krát dražší by nás dost pravděpodobně ani nevpustili a já se už ničemu nedivím, ve městě co má v samém svém centru zábavní park a největší pamětihodností je socha mořský víly a největší událostí je, když té soše někdo uřeže hlavu!

18.6.12

Jen dva stoly otevřené a u těch už dávno nic nechtějí (ani zaplatit), myslím na dvě knihy doma na poličce, co za ně už zítra budu muset zaplatit v knihovně pokutu …

19.6.12

Milý flákne mobilem o zem a praví „nikto iný okrem mamy ma nevie takto nasrať“ a taky že ano, nasrala ho tak, že resuscitace telefonu je neproveditelná a tím pádem jsem nasraná já, teď už se mu nedovolám vůbec nikdy a zamknout doma ho taky nemůžu, prostě zkurvenej život.

21.6.12

Zpoza dveří ordinace slyším cinkání kovu, v rozhovoru dvou mužů zřetelně rozeznám slovo „dáseň“ a neklidně poposednu - v peněžence třináct stovek co by se daly utratit stokrát příjemněji.

22.6.12

Vrátila jsem Sněhurce pohorky s růžovými tkaničkami, po návratu do garsonky spokojeně koukám na překážející řadu bot, ve které konečně něco chybí – to se ohlašují lepší časy!

25.6.12

Myčka nádobí je ten nejvíc sexy spotřebič, co mi doma chybí.

27.6.12

Ze záznamu, co Milý stříhá, se ozývá sborový zpěv „není nutno, není nutno, aby bylo přímo veseló“ a Milý to komentuje slovy „zkurveté děti“ a „nenávidím pesničky“.

29.6.12

Wifina, jejíž signál jsme zneužívali dva měsíce, dnešního večera definitivně zmizela a na chodbě se vyčůrala na schody čísi podvraťácká čubička, navzdory tomu, že jsem ji slušně pozdravila.

30.6.12

Cikánská holčička mi důležitě sděluje, že se pejsek jmenuje Ovíčara, zdvořile se usměju a pokračuju dál po schodech do našeho patra, kde málem vyšlápnu čerstvý bobek.

3.7.12

Jsem praktická žena, co se dovede postarat o sebe i Milého a pomalu se to stává mojí jedinou charakteristikou.

4.7.12

Kytarista vykouřil cigáro a odešel z kavárny s prázdnou, tak už ani živí hudebníci se nemají jak uživit, je mi z toho smutno, ale z dýšek jsem mu nehodila ani korunu, nestihla jsem, zmizel jak smrad.

5.7.12

Zvenku hrozí blesky, vlažná sprcha smývá prach do kanálu. Servírka stojí před kavárnou, inhaluje dešťový vzduch a kapky jí rozpíjí řasenku, což je skandální, protože je ještě pořád v práci. Z tvořítka na led někdo stopil lopatku, takže hrnu kostky rukou rovnou do sklenice.

6.7.12

Cestou do práce v pojízdném skleníku potíme se všichni bez rozdílu pohlaví, věku a značky dezodorantu. Závistivě sledujeme šlapadla křižující Vltavu, s těmi druhými, dovolenkovými, na palubě.

7.7.12

Nechávám v moka kávě zahynout dvě kostky ledu, i Praha je mrtvá, zavřem snad už v devět.

9.7.12

Den plný telefonování - napřed volá táta mně, abych náhodou nezapomněla, pak já volám mámě, abych jí popřála, pak si vzpomenu na člena rodiny, který toho hodně zapomíná, a volám babičce, abych jí připomněla den, kdy před necelými padesáti lety porodila dceru.

11.7.12

V pátek má přijet Milého maminka, tak peru prádlo - můj plán je, aby přijela a zjistila, že tu není co uklízet!

12.7.12

Naplácám si na hlavu vlasovou masku, umývám ji a nad levým uchem nahmatám chomáč vlasů, který stupněm zamotanosti odpovídá dredu - nahlas kleju a čtvrt hodiny strávím jeho rozčesáváním, protože dredy jsem, sakra práce, nechtěla mít ani v patnácti.

13.7.12

Podivná atmosféra pokoje, v němž možná je a možná není strašidlo - praskla žárovka a ryby se choulí u dna.

18.7.12

Nevěřícně zírám na výpis z účtu, raduju se, utrácím jedenáct stovek za tři trička a jedny kalhoty a marně se snažím dovolat kadeřnici, která má asi dovolenou, následně trnu, že ty peníze navíc utratím dřív, než se z dovolené vrátí a budu dál vypadat jako koště.

24.7.12

Popadnu dva náhradní díly do filtru pro ryby a cestou k pokladně mě přiková na místo obří klec s nápisem „Amazoňan v akci“.

27.7.12

Já a Milý obdivujeme nového kamaráda, zatímco Alda vypráví, jak si před lety všiml až dlouho po nastěhování, že v tom pokoji je jakési akvárko plné začernalého humusu a z něho vykukuje nesmírně nasraná a hladová vodní želva.

1.8.12

Labutě tvoří na noční Vltavě malou armádu, jejich peří bíle prosvítá tmou, poklimbávají a zmámeně hledí vzhůru – na panorama Vyšehradu a jasně zářícího úplňkového Měsíce, k jejichž pozorování si na řece vybraly to nejlepší strategické místo.

2.8.12

Prohlížím si sama sebe na fotkách, které pořídil můj kluk, a docházím k závěru, že ještě žádnému fotografovi se nepodařilo mě s takovou lehkostí a samozřejmostí udělat tak strašně ošklivou.

5.8.12

Každý den jedna SMS z Ukrajiny, v té poslední žádost „napis o mne v jednej vete“ a pro mne děsivý ortel „raz pojdeme do Ruska spolu“.

6.8.12

Zaplatila jsem Aldovi nájem a vydrhla želvu zubním kartáčkem.

21.12.12

Navzdory avizovanému konci světa přežil táta dnes let z Moskvy do Prahy a dovezl přibližně deset kg bonbonů různých druhů.

_____________

Fotky báj máj tehdejší Milý (MV). Všechna práva, tomu čest. Nebo tak nějak.

Recenze filmů /// Film Reviews in Czech