Holčička a Slečna zase spolu (tvoří)

Po dlouhé době jsme se do toho s Theou zase pořádně obuly. 

V tom mezičase, co jsme se neviděly, Holčička dostala mobil, takže se jí otevřel svět sociálních sítí a rozmanitých platforem. Slečna to přijala zprvu se smíšenými pocity. (Přece jenom je příslušnicí generace, která své první mobily dostávala ve dvanácti. Rozhodně to nebyly smartphony. Ne, byly to ony legendární nezničitelné Alcately* a Nokie, co vypadaly jako cihly s tlačítky. A podobně jako cihlami, i jimi by se daly rozbíjet okna a lebky.)  Trochu se obávala, že ji Holčička bude zasypávat obrázky a gify. Cizími. (Měla pravdu. Naštěstí to Holčičce dlouho nevydrželo.)

Poslední společné odpoledne už se zase neslo v kreativním duchu. Po obvyklých dotazech na Slečnin milostný život ("Cože?! On uměl kouzlit? A co ti vykouzlil?" - "Ne, Theo, říkala jsem, že kouřil... A nevykouzlil mi naštěstí nic.") přišla diskuze o příbězích.

"Víš, proč Disney vždycky zabije rodiče hlavního hrdiny?" ptá se Thea vážně.

"Jo, vím. Ale řekni mi, co o tom víš ty," suverénně odpoví Učitelka scenáristiky, Paní příběhů z rodu Výřečných, Planoucí žárem inspirace, avšak sama nespálená, Velká vypravěčka osobně.

"Jeho máma byla doma a začalo hořet od krbu a ona tam umřela. A on teď chce, aby všichni věděli, jaký to je."

Velká vypravěčka ztratila řeč, tohle jaksi nevěděla. Nakonec ze sebe vypravila: "Waltovi uhořela máma?!"

"Jo."

"No ale - Walt už je dávno mrtvej, Theo. Ty filmy píšou jiný lidi, proč se to tam objevuje pořád?"

"Hm... Ale když dělali ten film o kolouškovi, tak ještě žil?"

"To asi jo. No každopádně. Víš, proč je důležitý, aby hrdinovi rodiče umřeli? Z pohledu vypravěče příběhů?"

"To nevim."

"Aby ho neměl kdo chránit a on zůstal na všechno sám. Kdyby Bambiho máma neumřela, pořád by se o něj starala a všechno za něj řešila. A on by se vůbec nezměnil, protože by se nemusel o nic snažit."

"No ale i tak by to byl hezkej film?!"

"To možná, ale Bambi by nebyl žádnej hrdina."

"Jak to?"

"Aby se postava stala hrdinou, tak musí přijít o rodiče nebo o učitele, kteří by ji vedli. Jinak se neosamostatní a nenastoupí na cestu za dobrodružstvím. A nikdy z ní nic pořádnýho nebude!"

"No to asi jo... Ale Aničko... Ty mi prosím tě neumírej."

Načež jsme přišly s příběhem, kde je úplně všechno: mrtví rodiče, dohodnutý sňatek, nepřizpůsobivá hlavní hrdinka versus konzervativní společnost, mechanická steampunková udělátka, pět chrtů a kůň Hektor.

Díky zázrakům moderní techniky mě Thea zásobuje náměty k příběhu ("A co kdyby jim hořelo v kuchyni a museli se přestěhovat do Anglie?!"; "Může mít Vilém koně a může se ten kůň jmenovat Hektor?") a návrhy postav, zatímco já jí posílám odkazy na pinterestové nástěnky a nápady na obrázky.

Kromě toho, že se nějak nemůžeme shodnout na věku postav, má Holčička Thea taky tendenci mi (ne)nápadně cpát návrhy úplně jiných jmen. Jenže já už s původními jmény sepsala sedmistránkový námět. Heleno! Viléme! Dorotko! Já se vás nevzdám. 

Nemůžu sice mluvit i za Holčičku, ale WhatsApp s Pinterestem mi přijdou jako dary z nebes. Čekám s mírnými obavami na chvíli, kdy pro Theu začne být pípání messengeru s mými nadšenými návrhy otravné. Zatím se ale zdá být stejně nadšená jako já. Holčička a Slečna jsou zkrátka zpět. A tentokrát je to velký. Stay tuned!

________________________

* Sdílené video nemusíte vidět celé, ale na 7:12 začíná legendární vyzváněcí tón Top Secret :) Ach ta nostalgie!!

Co dělá Ztracené jaro?

(Tohle je příspěvek někdy z konce září, který jsem zapomněla publikovat. Není to ani tak UPDate, jako UPLate.)

Saki momentálně na UMPRUMce tiskne anglickou verzi. Pokud jste nikdy neviděli risograf, tak vězte, že vypadá podobně jako obří kancelářské kopírky. Až na to, že má poněkud komplikovanější ovládání a netiskne více barvami naráz. Ztracené jaro má barvy celkem čtyři: černou, červenou, modrou a žlutou. To znamená, že jedna stránka se tiskne celkem čtyřikrát, přičemž se papír do Risa musí vložit vždy správně a s milimetrovou přesností, jinak dojde k přetisku. Vytištěné listy se vloží do speciálních mřížovaných držáků, ve kterých se čerstvě potištěný papír nechá zaschnout.
Stavila jsem se po práci a snažila se být užitečná. Saki mě nechala držet papír ve správné pozici, protože zásobník, ze kterého si risograf bere jednotlivé listy, je mírně vychozený. Nastavovala risograf, posílala do tisku části jednotlivých ilustrací a byla maximálně soustředěná. Počítala si pro sebe ve své mateřštině: "Iči, ni, san, ši..." Připomínala mi odhodlané hrdiny naší knížky - zcela ponořená do své mise. Všudypřítomný pach chemikálií, linoryty, dřevoryty a překrásné tisky, rozvěšené všude po ateliéru, dokreslovaly atmosféru umělecké školy. Kromě nás se v ateliéru pohybovala ještě jeho vedoucí - s rozpuštěnými divokými kudrnami a malířským válečkem v ruce. Poklimbávala jsem nad papíry (scenáristka vs. ranní vstávání - 0:1) s pocitem hrdého rodiče dvojčat. Českou verzi knížky jsme už do světa vypustily, teď je řada na anglického sourozence. Ať si počtou i ti, kdo mou mateřštinou nevládnou. Je to slavnostní pocit. Přirovnala bych ho k pozvánce na obří mezinárodní párty, u které nevíte, kdo na ni přijde. Jedním jste si ale jistí - ten, kdo se dostaví, je nějakým způsobem nakloněn vaší tvorbě. A to pro nás umělce znamená hodně. Je to, jako by určitá osamostatněná část vaší existence zažívala uznání z vnějšku. Podobně se asi cítí rodiče, když jim děti nosí domů jedničky a pochvaly.

Před chvílí jsem dočetla prvních pět stránek knížky, přeložených do další - v pořadí druhé - cizí řeči. Připadá mi naprosto fascinující, jak se v přeloženém textu člověk jako autor vidí, ale zároveň odkrývá jeho další rovinu. Myšlenky typu: "Aha, ono se to řekne takhle?" a "Fíha, tohle zní v cizí řeči snad ještě líp!" se mísí s nadšenými představami - jak asi budou na Ztracené jaro reagovat čtenáři z téhle země? Díky přeložené ukázce to zjistím už celkem brzy.

Jak vznikalo Ztracené jaro? /// How did we make The Lost Spring?

Pracovat na knížce není žádná sranda! Zahrnovalo to schůzky v oduševnělých kavárnách, sledování referenčních filmů (Mijazakiho Cesta do fantazie a Totoro), studování předchozí knížky Saki (liščí Škola v Baraumi). Bylo potřeba nakreslit hodně skic a vyzkoušet různé techniky (Saki). Hodně jsem psala, přepisovala a dostávala poznámky k příběhu od našich skvělých, pro věc zapálených učitelů Juraje Horvátha a Vojty Maška. Saki dokonce upekla sušenky s příchutí čaje matcha, aby nás udržela při životě!

Creating a book is not an easy task! There were meetings in inspiring cafés, watching reference movies (Miyazaki´s Spirited Away and My Neighbor Totoro) and studying Saki´s previous work (Fox School in Baraumi). There were lots and lots and lots and lots of sketching, trying out different techniques (Saki). There was a lot of writing, re-writing and getting notes on the story from our amazing, dedicated tutors Juraj Horváth and Vojtěch Mašek. Saki even baked matcha cookies to keep us going!