Saki momentálně na UMPRUMce tiskne anglickou verzi. Pokud jste nikdy neviděli risograf, tak vězte, že vypadá podobně jako obří kancelářské kopírky. Až na to, že má poněkud komplikovanější ovládání a netiskne více barvami naráz. Ztracené jaro má barvy celkem čtyři: černou, červenou, modrou a žlutou. To znamená, že jedna stránka se tiskne celkem čtyřikrát, přičemž se papír do Risa musí vložit vždy správně a s milimetrovou přesností, jinak dojde k přetisku. Vytištěné listy se vloží do speciálních mřížovaných držáků, ve kterých se čerstvě potištěný papír nechá zaschnout.
Stavila jsem se po práci a snažila se být užitečná. Saki mě nechala držet papír ve správné pozici, protože zásobník, ze kterého si risograf bere jednotlivé listy, je mírně vychozený. Nastavovala risograf, posílala do tisku části jednotlivých ilustrací a byla maximálně soustředěná. Počítala si pro sebe ve své mateřštině: "Iči, ni, san, ši..." Připomínala mi odhodlané hrdiny naší knížky - zcela ponořená do své mise. Všudypřítomný pach chemikálií, linoryty, dřevoryty a překrásné tisky, rozvěšené všude po ateliéru, dokreslovaly atmosféru umělecké školy. Kromě nás se v ateliéru pohybovala ještě jeho vedoucí - s rozpuštěnými divokými kudrnami a malířským válečkem v ruce. Poklimbávala jsem nad papíry (scenáristka vs. ranní vstávání - 0:1) s pocitem hrdého rodiče dvojčat. Českou verzi knížky jsme už do světa vypustily, teď je řada na anglického sourozence. Ať si počtou i ti, kdo mou mateřštinou nevládnou. Je to slavnostní pocit. Přirovnala bych ho k pozvánce na obří mezinárodní párty, u které nevíte, kdo na ni přijde. Jedním jste si ale jistí - ten, kdo se dostaví, je nějakým způsobem nakloněn vaší tvorbě. A to pro nás umělce znamená hodně. Je to, jako by určitá osamostatněná část vaší existence zažívala uznání z vnějšku. Podobně se asi cítí rodiče, když jim děti nosí domů jedničky a pochvaly.
Před chvílí jsem dočetla prvních pět stránek knížky, přeložených do další - v pořadí druhé - cizí řeči. Připadá mi naprosto fascinující, jak se v přeloženém textu člověk jako autor vidí, ale zároveň odkrývá jeho další rovinu. Myšlenky typu: "Aha, ono se to řekne takhle?" a "Fíha, tohle zní v cizí řeči snad ještě líp!" se mísí s nadšenými představami - jak asi budou na Ztracené jaro reagovat čtenáři z téhle země? Díky přeložené ukázce to zjistím už celkem brzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat