Jak se prosadit jako scenáristka (Prosinec 2016)

Postupně.

Pomalu.

Ale hlavně! Nepolevit.

Scénářů se píše tolik různých typů...

A samozřejmě - scénáře píše tolik různých typů (a typek)...

Takže, asi byste se rádi dozvěděli, jestli se teda tou scenáristikou živím.

Budu ještě chvíli napínat...

Dobrá zpráva je, že už nemusím psát zadarmo. Mám stálou práci, přesně tak. Ovšem není to úplně... úplně tak, že bych psala třeba seriál, nebo někde v televizi dělala dramaturga, že jo. Zatím. 

(Někteří už začínáte tušit.)

Ne, že bych se nesnažila. V uplynulém roce jsem vyvíjela původní náměty pro různé televizní formáty, psala jedny festivalové noviny, dokončily jsme se Saki knížku, hlásila jsem se na kurz televizního psaní do Německa a byla vybraná jako náhradník (pochvalný dopis komise jsem si v jednu chvíli chtěla zarámovat - a ve druhou ho spálit, fňu-kitty!), pitchovala námět na animovaný seriál na VAF v Třeboni, ostudně zanedbávala kreativní hlídání Holčičky They, účastnila se kurzu psaní pro animaci v Litomyšli (Anomalia Pro), trochu jsem dramaturgovala a učila jako asistentka na FAMU a to jsou všechno jen ty věci, na který jsem si teď momentálně dokázala vzpomenout. Bylo toho víc... ale splynulo mi to v jednu šílenou rozmázlou šmouhu, protože jsem tím rokem prolítla rychlostí komety. Moc nechybělo, a byla bych taky vyhořela v atmosféře, že by nezbyl ani milimetrový meteořík. 

Všechno to plápolání a plácání se ve vodách českého filmového rybníčku ukončila odpověď na nenápadný inzerát. A teď teda - fanfára - scenáristiku nejenom provozuju na volný noze, ale taky učím. A to prosím na střední průmyslovce. Když mi s koncem zkušebního období otrnulo, nadhodila jsem čtvrťákům, že by bylo fajn, kdyby vytáhli nějaké ty historky. Co by se hodily, dejme tomu, do thrilleru odehrávajícího se na střední. Nějaké nemístné aférky? Tajné spiknutí sekty satanistů? Přízračná hrůza, obcházející potemnělými chodbami (která by NEbyla školník)? Odpovědí mi byly lhostejné pohledy a krčení ramen. No bezva. Zas abych si to všechno vymýšlela sama! Začínám si vážně myslet, že hrdá prohlášení kolegů filmařů "založeno na skutečných událostech" jsou prachsprosté lži. Nic zajímavého se na světě prostě neděje. Ne, když je kolem nějaký scenárista.

Co se týče mojí volné nohy - píšu počítačovou hru! Jsem z toho strašně nadšená (miluju ten námět a designérku/ilustrátorku, která stojí za ním) a zároveň trochu vyklepaná, protože jsem hru ještě nikdy nepsala. Snad vám už brzy budu moct napsat něco víc a přihodit nějaké ty obrázky a odkazy. Není to český projekt. Nicméně jsem si všimla, že to ještě žádného českého hráče nezastavilo.

A aby toho nebylo málo, přidávám upřímný povzdech z května roku 2016, který jsem teď našla v nezveřejněných konceptech:

Festivaly jsou zábavný. Obzvlášť ty filmový! Tolik snímků, který člověk nemá možnost vidět nikde jinde. Já je neměla možnost vidět ani tam. Denně jsem obdivovala festivalovou kavárnu zevnitř, protože jsme měli podstav redaktorek. Kolem chodily všechny ty skvělý osobnosti, se kterýma jsem se ani neměla sílu fotit, a shodou okolností taky mí současní a bývalí studenti. Byli tam na workshopu a přemýšleli, jestli fakt takhle šíleně pracuju, nebo to datlování předstírám, abych vypadala důležitá. Děcka! Kdybych chtěla předstírat vlastní důležitost, jsou i jiné způsoby. Třeba ten jeden, co se obejde většinu času bez datlování, snese extravagantní oblíkání a aspirující scenáristi se při něm dozvědí, že si mají při psaní pravidelně updatovat logline a proč by expozice neměla být roztažená až do půlky scénáře.

Pro vás, kdo jste milovníky dobrých konců:

Thea našla letos pod stromečkem Ztracené jaro.

Co dělá Ztracené jaro?

(Tohle je příspěvek někdy z konce září, který jsem zapomněla publikovat. Není to ani tak UPDate, jako UPLate.)

Saki momentálně na UMPRUMce tiskne anglickou verzi. Pokud jste nikdy neviděli risograf, tak vězte, že vypadá podobně jako obří kancelářské kopírky. Až na to, že má poněkud komplikovanější ovládání a netiskne více barvami naráz. Ztracené jaro má barvy celkem čtyři: černou, červenou, modrou a žlutou. To znamená, že jedna stránka se tiskne celkem čtyřikrát, přičemž se papír do Risa musí vložit vždy správně a s milimetrovou přesností, jinak dojde k přetisku. Vytištěné listy se vloží do speciálních mřížovaných držáků, ve kterých se čerstvě potištěný papír nechá zaschnout.
Stavila jsem se po práci a snažila se být užitečná. Saki mě nechala držet papír ve správné pozici, protože zásobník, ze kterého si risograf bere jednotlivé listy, je mírně vychozený. Nastavovala risograf, posílala do tisku části jednotlivých ilustrací a byla maximálně soustředěná. Počítala si pro sebe ve své mateřštině: "Iči, ni, san, ši..." Připomínala mi odhodlané hrdiny naší knížky - zcela ponořená do své mise. Všudypřítomný pach chemikálií, linoryty, dřevoryty a překrásné tisky, rozvěšené všude po ateliéru, dokreslovaly atmosféru umělecké školy. Kromě nás se v ateliéru pohybovala ještě jeho vedoucí - s rozpuštěnými divokými kudrnami a malířským válečkem v ruce. Poklimbávala jsem nad papíry (scenáristka vs. ranní vstávání - 0:1) s pocitem hrdého rodiče dvojčat. Českou verzi knížky jsme už do světa vypustily, teď je řada na anglického sourozence. Ať si počtou i ti, kdo mou mateřštinou nevládnou. Je to slavnostní pocit. Přirovnala bych ho k pozvánce na obří mezinárodní párty, u které nevíte, kdo na ni přijde. Jedním jste si ale jistí - ten, kdo se dostaví, je nějakým způsobem nakloněn vaší tvorbě. A to pro nás umělce znamená hodně. Je to, jako by určitá osamostatněná část vaší existence zažívala uznání z vnějšku. Podobně se asi cítí rodiče, když jim děti nosí domů jedničky a pochvaly.

Před chvílí jsem dočetla prvních pět stránek knížky, přeložených do další - v pořadí druhé - cizí řeči. Připadá mi naprosto fascinující, jak se v přeloženém textu člověk jako autor vidí, ale zároveň odkrývá jeho další rovinu. Myšlenky typu: "Aha, ono se to řekne takhle?" a "Fíha, tohle zní v cizí řeči snad ještě líp!" se mísí s nadšenými představami - jak asi budou na Ztracené jaro reagovat čtenáři z téhle země? Díky přeložené ukázce to zjistím už celkem brzy.

Něco na vás chystám... :)

Ztracené jaro v Německu /// The Lost Spring in Germany

Ztracené jaro se vydává do světa, ale ztratit se v něm nehodlá! Rozjely jsme se do Berlína na den otevřených dveří UdK - místní umělecké univerzity (Universität der Künste Berlin). Štěstí nám přálo a zatímco jsme obdivovaly instalaci studentských prací, mezi kmitajícími ilustrátory, dolaďujícími své expozice, se objevil pan Henning Wagenbreth - známý německý ilustrátor a vedoucí ateliéru ilustrace. Byl natolik milý, že nás podpořil koupí knížky a nechal si ji i podepsat :)

The Lost Spring is going abroad yet it doesn't plan on getting lost behind borders! We went to Berlin to see the Open Door Day at UdK - Universität der Künste Berlin, the local art uni. We got lucky. While admiring student work that was being installed right in front of our eyes, among busy illustrators who were finishing their expositions we saw Mr. Henning Wagenbreth - well-known German illustrator and head of Atelier of illustration. He was so kind that he supported us by buying our book and even asked us to sign it for him :)

Ztracené jaro - Představuje se knížka Saki Matsumoto a Anny Bobrekové /// The Lost Spring - Introducing the book of Saki Matsumoto and Anna Sophia Bobreková

Po reportážním projektu Pes a jeho pán/ paní jsme se spolu se Saki pustily do něčeho většího. A to rovnou do knížky! Saki se totiž rozhodla, že by svou diplomovou prací ráda vyjádřila rozdílný způsob, jakým Japonci a Češi vnímají přírodu. A protože máme obě rády japonskou a českou mytologii, bylo jasné, že v našem příběhu se to bude jen hemžit nadpřirozenými bytostmi, přírodními duchy a božstvy. Jde o pohádku pro děti, a tak nechybí ani dětský hrdina, který se přidá ke dobrodružství dvou japonských kami v české kotlině. O co v příběhu jde, nebudeme zatím prozrazovat! Potkáte se v něm s Hejkalem, dvěma liščími božstvy jménem Inari a Miketsu, zakletým Sovím klukem, Vodníkem, vílou Prvosenkou a duchem Masopustem. Ztracené jaro ušlo od prvotního námětu obří kus cesty (někdy se z mého pohledu trochu vleklo, případně rovnou klopýtalo), aby triumfálně zakotvilo na 50 stranách bohatě ilustrovaného paperbacku. Jde o ruční práci, proto je počet výtisků zatím omezený. Jak můžete vidět z přiložené galerie, sešíváme a lepíme jednotlivé knížky samy :) Na podzim připravujeme také anglickou verzi knížky!


After finishing the report about dogs and their owners, Saki and I decided to create something much bigger. A book! In her diploma work, Saki wanted to introduce a different perception that Japanese and Czech people have of nature. Both of us like Japanese and Czech mythology so it was clear that our story-world will be inhabited by supernatural creatures, ghosts of nature and gods. Of course there will be a child hero joining two Japanese kami on their adventure in Bohemia, as it is a fairy tale for children. We won´t be sharing details of the story yet. However, you will meet Heikal (Czech forest ghost), two fox gods called Inari and Miketsu, enchanted Owl-kid, Waterman, the Primrose fairy and a Masopust ghost. The Lost Spring experienced a long journey since the original idea. In my point of view, it was sometimes going slowly and at times even stumbling but it eventually landed on 50 pages of richly illustrated paperback. It is a hand work so the amount of copies is limited. As you can see from the gallery, we are sewing and binding books by ourselves. The English version of the book is coming this fall!

Jak se váže knížka? /// Binding the book.

Ze skicáku ilustrátorky Saki /// From Saki´s sketchbook:

Prezentace hotové knížky na výstavě absolventských prací UMPRUM /// Presentation of the finished book at the diploma exhibition of UMPRUM in Prague:

vysmáté autorky ("Hurá, ten nejtěžší kus máme za sebou! Nebo ne?") ///

happy authors ("Yay, we are done with the most difficult part! Or are we?!")

Ztracené jaro je teprve na začátku! Těšte se na další příspěvky! /// The Lost Spring is only beginning its journey! More posts are coming :)

Jak vznikalo Ztracené jaro? /// How did we make The Lost Spring?

Pracovat na knížce není žádná sranda! Zahrnovalo to schůzky v oduševnělých kavárnách, sledování referenčních filmů (Mijazakiho Cesta do fantazie a Totoro), studování předchozí knížky Saki (liščí Škola v Baraumi). Bylo potřeba nakreslit hodně skic a vyzkoušet různé techniky (Saki). Hodně jsem psala, přepisovala a dostávala poznámky k příběhu od našich skvělých, pro věc zapálených učitelů Juraje Horvátha a Vojty Maška. Saki dokonce upekla sušenky s příchutí čaje matcha, aby nás udržela při životě!

Creating a book is not an easy task! There were meetings in inspiring cafés, watching reference movies (Miyazaki´s Spirited Away and My Neighbor Totoro) and studying Saki´s previous work (Fox School in Baraumi). There were lots and lots and lots and lots of sketching, trying out different techniques (Saki). There was a lot of writing, re-writing and getting notes on the story from our amazing, dedicated tutors Juraj Horváth and Vojtěch Mašek. Saki even baked matcha cookies to keep us going!

Zásek

Někdy to prostě nejde.

Chápu, že scenáristi, spisovatelé a pisálci vůbec jsou všeobecně považovaný za studnice nápadů a skvělých historek, kterými s vtipem a originalitou sobě vlastní obšťastňují ty méně talentované pozemšťany - 24/7. Občas tuhle fámu sama podporuju. Tím, že chrlím do všech světových stran nápady a skvělý historky s vtipem a originalitou sobě vlastní. 24/7. Jenže já musím. Je to moje povolání. Nečekám, až mi do ouška zašeptá múza, nebo mě na líčko líbne k zemi lehounce se snášející kvíteček sakury. Až si poryv jarního povětří pohraje s uvolněným pramenem mých vlasů, poté, co ho lehounce vysvobodil zpoza ucha, a mně se před očima na moment zlatě zableskne, čímž se ohlašuje na andělských křídlech přilétající inspirace.
Ne!
Sednu si a píšu. V závislosti na zadání pak dlouhý minuty, hodiny nebo i dny plodím první verzi. Tohle novorozeně to má spočítaný, protože se v původní podobě odevzdání (nedejbože realizace, pokud jde o scénář) rozhodně nedožije. První verzi sami autoři láskyplně (leč s nádechem zmaru) nazývají Sračkou. Všichni víme, že na první dobrou se nic dobrýho vyplodit nedá. A taky víme, že Sračku musíme napsat, abychom se měli od čeho odpíchnout. Co zahodit, osekat anebo kompletně přepsat.
Zatímco píšete svou sračkoidní verzi, v útrobách šedé hmoty vám za očnicema v bolestech umírá ego. Což by nebylo tak zlý, kdyby přitom aspoň drželo hubu.
V průběhu psaní první verze tak obvykle:
-projdu autorskou, existenciální a/nebo osobnostní krizí
-zhubnu či naopak naberu tři až pět kilo
-byt nechám zpustnout až do stadia, kdy mi do textu přes rameno nakukují netopýři a myši (obyvatelé pevnosti tvořené krabicemi od thajských nudlí na lince) s více či méně relevantními dramaturgickými poznámkami

U druhé verze je to lepší - tam na sebe člověk frajeří. Dělá chytrýho, vyhazuje nepoužitelný části a nahrazuje je geniálníma vychytávkama. Konzultuje dramaturga anebo příručku, dokoukává referenční filmy či seriály a celkově zpátky nabírá sebevědomí pochroumané psaním Sračky.
Třetí verze se vyznačuje tím, že už se Sračce nepodobá ani vzdáleně. Jak vám ale neopomene připomenout ego - to z ní ještě nedělá něco víc. Třetí verzi jste totiž možná začali úplně odznova! Ano, znáte své postavy, znáte příběh, téma... nicméně před vámi dost možná leží Sraččin sequel. V horším i prequel. S příšernou obavou odesíláte trojku dramaturgovi. Pak postnete na facebook meme s Jackem Sparrowem o tom, že čtvrtou fází psaní je fáze chlastací. To aby všichni věděli, že vám nemají volat, protože si buď teprve vypínáte mobil, nebo už jste v bezvědomí.
Až do finální verze, jejíž pořadové číslo může být kdekoli v rozmezí od trojky do stovky, vás bude ego přesvědčovat o tom, že jste měli jít radši dělat někam manažera. Což by byl skvělej nápad, kdyby se scenáristi obecně nestranili lidí a nedělaly jim problém cifry. Hlavně ty záporný teda, na účtě.

Všechno výše popsané spadá do období, kdy takzvaně máte do čeho píchnout. Inspirace neinspirace, máte prostě projekt a na něm makáte.
Takový období nemáte pořád. Někdy se sejde dost hluchých dní - dopsané verze čekají na posouzení, články na korekturu, knížky na vydání... a najednou je kolem vás vzduchoprázdno. Mozek, poznamenaný vypětím z neustálého plození Sraček, přepisování Sraček a hádání se s egem o významu Sraček, se zahalí do mléčně bílé mlhy. Zatáhne rolety. Zhasne.

A všechny ty vedlejší projektíky, čekající s větší či menší urgencí na dotažení, jdou rázem do kopru. Múza může řvát, smýkat s váma uragán, místo kvítečku na vás můžou padat celý třešňový stromy a za vlasy vás inspirace může tahat jak krvežíznivá babizna z pohádky. Nenapíšete nic.
Je tu ZÁSEK.
Zásek je brutální věc, protože během něj nevyplodíte ani písmenko. I kdyby vás inspirace ozářila jako jadernej výbuch. I kdybyste skutečně měli nějaký nápady. Zásek je spolehlivě zazdí. Zásek je takovej předkrok vyhoření. Ego vám k němu řekne asi tolik - v kanclu by vás to nepotkalo.

V době Záseku máte jen dvě možnosti. Buď jít spát, anebo si natáhnout gumový rukavice, rozebrat nudlovou pevnost a deratizovat byt. Třetí možností je pak psaní na blog. Tyhle sračky totiž naštěstí nikdo nečte!